ROZHOVOR: Ovlivnit praxe studentů můžeme především tím, jací jsme my sami, říká ředitelka Církevní mateřské školy Srdíčko

O rozhovor jsem požádala paní Mgr. Evu Kuchyňkovou, která je ředitelkou Církevní mateřské školy Srdíčko v Praze 13 – Stodůlkách. Mateřská škola Srdíčko je specifická nejen tím, že je církevním zařízením. Má také velké zkušenosti se vzděláváním dětí s odlišným mateřským jazykem a zároveň se zapojila do projektu IKAP 2 vedoucí ke zkvalitnění pedagogických praxí studentů zaměřených na předškolní vzdělávání.

Paní ředitelko, můžete nám stručně popsat vaši mateřskou školu? Kolik máte tříd, dětí, kde se nachází, čím je specifická?

Jsme mateřská škola se šesti třídami a kapacitou 130 dětí, která se nachází v Praze 13 na sídlišti Lužiny. Mateřská škola je obklopena rozlehlou zahradou se spoustou stromů, keřů, bylinkovým záhonem, altánem a herními prvky pro děti. Je specifická především tím, že je školou církevní. Má tedy církevního zřizovatele, v našem případě Arcibiskupství pražské. Docházejí k nám děti z rodin, které se hlásí k různým církvím, ale i děti, jejichž rodiny jsou bez vyznání. Jsme otevřeni pro všechny.

Čím se, podle vás, zásadně liší církevní mateřská škola od běžné státní mateřské školy?

Zásadní rozdíl mezi naší církevní mateřskou školou a veřejnými mateřskými školami vidím především v jejím křesťanském zaměření. Křesťanskou výchovu považujeme za součást celkového rozvoje osobnosti dítěte, a proto ji neoddělujeme od ostatního předškolního vzdělávání, naopak díky ní prohlubujeme a rozšiřujeme klíčové kompetence dětí o podstatnou životní dimenzi. Prolíná celý školní vzdělávací program, který zahrnuje principy křesťanství, orientaci v křesťanském prostředí a úctu k životu.

Z jaké filozofie vychází váš školní vzdělávací program?

Hlavní pilíře našeho školního vzdělávacího programu jsou dva, a to být dobrým člověkem a žít ve společenství.

Být dobrým člověkem není úplná samozřejmost. Je to každodenní volba. Volba mezi dobrem a zlem. Naší snahou je vést děti k dobru a učit je vyvarovat se zlu. Druhý pilíř, život ve společenství, naplňujeme každým dnem. Vedeme děti k uvědomění si vlastního já, k poznání druhého a spolupráci s ním a následně ke spolupráci a prožívání každodenních činností se všemi.

Vaše mateřská škola se zapojila do projektu Magistrátu hl. m. Prahy, iKAP 2, vedoucí ke zkvalitnění pedagogických praxí. Proč jste se do projektu zapojili? A jaké máte zkušenosti s pedagogickými praxemi a studenty, kteří k vám docházejí?

Do projektu jsme se zapojili, protože studentům praxe u nás umožňujeme a chtěli bychom se podílet na jejich zlepšení. Velmi se mi líbí myšlenka zkvalitnění pedagogických praxí, protože samotná praxe je pro budoucí učitele velmi potřebná. Studenti, kteří k nám docházejí, jsou z různých škol a přicházejí s různými potřebami a očekáváním. Často docházejí nahodile podle toho, jak si domluví konkrétní praxe, a podle toho, co po nich jejich škola požaduje. My se snažíme vždy vybalancovat požadavky školy, očekávání studenta i naše možnosti co nejlépe.

Máte vliv na to, jak bude vypadat praxe studentů? Do jaké míry ji ovlivňujete?

Ovlivnit praxe studentů můžeme především tím, jací jsme. Studenti mohou u nás načerpat způsob naší práce. Učíme je např. pracovat s hlasem, protože to je jedna z věcí, kterou si mají možnost vyzkoušet právě na praxi. Hned vidí, jak děti reagují. Snažíme se jim ukázat co nejvíce – např. jak vyplňujeme třídní dokumentaci, jakou děláme pedagogickou diagnostiku, jaká je spolupráce učitele s asistentem pedagoga… Obvykle student přijde s nějakým zadáním a my se jej snažíme splnit. Někdy je zadání velmi obecné, jindy docela podrobné. Vždy záleží na škole, ze které student přichází. Praxi určitě velmi ovlivňuje i osobnost vedoucího učitele a jeho zdatnost v předávání zkušeností studentovi. Z toho důvodu bych uvítala i nějaké kurzy nebo webináře pro učitele, kteří vedou praxe studentů.

Jací jsou vlastně dnešní studenti, budoucí předškolní pedagogové?

Ne všichni studenti, kteří k nám přicházejí, jsou přesvědčeni, že se vydají cestou předškolního pedagoga. Na některých je vidět, že se učitelem narodili, někteří před sebou mají ještě dlouhý kus cesty a někteří na cestu předškolního pedagoga nakonec ani nenastoupí. Nechci zobecňovat pohled na dnešní studenty. Myslím, že každý student je opravdu jiný a každý má své přednosti a nedostatky. Je otázkou, jak dokáže své přednosti ještě více vylepšit a své nedokonalosti umenšit.

Vracejí se vám někdy vaše studentky z praxí? Vytipováváte si je jako budoucí kolegyně?

Moc často se nám to nestává, spíše nás praktikanti doporučují dalším studentům. Je to i proto, že ne všichni studenti, kteří přicházejí na praxi, mají následně možnost v Praze bydlet. Anebo sice bydlí v Praze, ale ve vzdálenějších oblastech od naší mateřské školy, což je pro práci u nás dost limituje. V současné době jsme však navázali intenzivnější spolupráci s jednou studentkou na praxi a možná se stane po ukončení studia i naší paní učitelkou. Tak třeba poskytování praxí studentům přinese plody i nám.

Jak jste zvládali praxe v covidové době? Mohli k vám studenti docházet nebo jste praxe zrušili?

Praxím jsme se nebránili, samozřejmě za dodržení veškerých nařízení. Nebyla to pro studenty dobrá situace. Mnohdy se stalo, že během praxe upadli do karantény nebo nám upadla třída do karantény, a tak musela být praxe různě přerušována a někdy zůstala i nedokončená.

Požadavky na pedagogy se v posledních letech, i díky covidu-19, značně proměnily. Co nového, a to v pozitivním i negativním smyslu, vám přinesly nové zkušenosti z této doby?

Řekla bych, že jsme se naučili intenzivněji komunikovat s rodiči. Díky covidu jsme začali více využívat digitální technologie. Vytvářeli jsme různé materiály pro děti, natáčeli videa, naučili se využívat např. Microsoft Forms k různým dotazníkům pro rodiče i učitele. Negativum toho všeho je, že jsme většinou používali své vlastní PC, chytré telefony, kamery, fotoaparáty. Ne všechny tyto věci mají všechny školy pro všechny pedagogy k dispozici. A vlastně s rozvojem digitálních technologií se tak nějak počítá s tím, že se učitel bude v této oblasti dál vzdělávat a rozvíjet, ale na jeho digitální vybavení není myšleno.

Jak tato covidová doba ovlivnila vás, v osobním a především v pracovním životě? Děláte něco od té doby jinak? Změnil se váš pohled třeba na IT v mateřských školách?

Covidová doba byla pro mne jako ředitelku velmi náročná. Přicházely sice nové výzvy, které mne mohly dál motivovat k většímu nasazení pro školu, ale přinášelo to spoustu úskalí. Např. jak naložit se zaměstnanci školy v době lockdownu? Jak spravedlivě rozdělovat práci, když ne všichni uměli zacházet s digitálními technologiemi? Jak zůstat v kontaktu s rodiči, i když zrovna děti nebyly v mateřské škole? Jak zvládnout úspěšně online setkání s dětmi v povinném předškolním vzdělávání? Jak stihnout přečíst všechny pokyny přicházející ze stran ministerstev ohledně nastavených opatření? A jak reagovat na neustálé změny? Mohla bych pokračovat dál. 

Pohled na IT v mateřských školách se u mne nezměnil. Děti se setkávají s digitálními technologiemi ve svém rodinném prostředí, někde více a někde méně, ale setkávají. I v mateřské škole by se měly setkávat s digitálními technologiemi, ale není to primární cíl předškolního vzdělávání. Chápu to jako jakýsi doplněk, který do MŠ patří, ale který by měl být používán s velkou obezřetností. U nás využíváme i nadále robotické hračky (Bee–Bot, Cubetto), interaktivní tabuli ke společné práci s dětmi, interaktivní Albi tužku. Vždy bychom měli vědět cíl, ke kterému se chceme dostat prostřednictvím těchto technologií.

V současnosti se učitelé potýkají s novou, nelehkou výzvou. Během rozběhlého školního roku přicházejí do všech vzdělávacích stupňů děti uprchlíků s neznalostí českého jazyka. Jak na vás v současnosti dopadá vývoj na Ukrajině? Přijímáte v mateřské škole děti uprchlíků?

V naší mateřské škole už několik let hledáme způsob, jak se správně věnovat dětem s odlišným mateřským jazykem (OMJ) a jak jim poskytovat podporu. Tyto děti se snažíme podporovat individuálně. Postupně se snažíme proškolit všechny paní učitelky. Některé paní učitelky vycestovaly v rámci realizovaných projektů i na zahraniční stáže zaměřené na práci s dětmi s OMJ.

Jak se vám je daří integrovat? Na jaké problémy nejvíce narážíte?

Děti s OMJ integrujeme již delší dobu a máme se stále ještě co učit. Přesto však dosahujeme dílčích úspěchů a většina těchto dětí při odchodu z mateřské školy je schopna se česky domluvit. Problémem, na který narážíme, je nedostatek personálu. Pro práci s dětmi s OMJ bychom potřebovali více prostoru na individuální vzdělávání těchto dětí v českém jazyce. To ale není v běžném provozu zcela možné. Dobré podmínky se nastavují velmi těžce.

Jaké máte vlastně předchozí zkušenosti s dětmi s odlišným mateřským jazykem? Jak s nimi pracujete? Máte nějaké doporučení pro ostatní kolegy, kteří budou náš rozhovor číst?

S dětmi s OMJ pracujeme, jak jsem již zmiňovala, déle. Ve školce jsme měli děti s různým státním občanstvím – např. Rumunsko, Maďarsko, Polsko, Slovensko, Ukrajina, Rusko, Korejská republika…  Přijetí dítěte s OMJ do mateřské školy se pro nás vždy stává výzvou. Různorodost státních občanství napovídá, že není možné, abychom uměli mluvit jazyky těchto dětí a jejich rodičů a jednoduše se domluvili. Při prvním setkání se snažíme mít vždy u rozhovoru s rodičem tlumočníka. Někdy ho zajistí samotný rodič, někdy se snažíme požádat o tlumočení třeba jiného rodiče se stejným rodným jazykem, ale již hovořícího česky. S dětmi pracujeme ve skupinách, obvykle je má na starosti jedna paní učitelka a vyzvedává si je z kmenové třídy, aby s nimi mohla procvičovat český jazyk. Využíváme různé kartičky s obrázky, pracovní listy, metodické materiály poskytované společností META nebo spolku InBáze, čerpáme z Portálu podpory pedagogických pracovníků vzdělávajících děti cizince. Stále se ale máme co učit.

A co se týká doporučení. Určitě se práce s dětmi s OMJ nebojte. Každé dítě si zaslouží vaši pozornost, i to, co nám zpočátku nerozumí. Snažme se vždy vžít do situace, jak by bylo asi nám v cizí zemi, s neznámým jazykem… a přistupujme k těmto dětem s laskavostí a trpělivostí.

Dobrá komunikace je základní cesta ke vzájemné spokojenosti. Jak vy komunikujete a spolupracujete s rodiči?

Spolupráce s rodinou je pro nás velmi důležitá. Rodiče jsou ti, kdo nám svěřují to nejcennější, co mají. Svěřují nám vlastní dítě. Věří nám, že se o něj dobře postaráme, že ho budeme mít rádi, že ho něčemu novému naučíme. Svěřují nám dítě ve velmi útlém věku. Dítě, které je v mnohém zcela závislé na nich a následně se stává závislé na nás.

Ve vztahu mezi rodinou a mateřskou školou je důležité nastavovat partnerský vztah. A přitom je si dobré vždy uvědomovat, že učitel MŠ je odborník na vzdělávání dětí v předškolním věku, ale rodič je ten, který zná své dítě nejlépe.

A zde je velmi nutná spolupráce a taky vzájemná důvěra, která většinou nepřijde jen tak sama od sebe. Ta se buduje v čase. Rodič nám může sdělit, co dítě trápí nebo jak dítě prožívá některé události. Učitelka v MŠ si může zase všimnout něčeho jiného, co rodič nevnímá, protože mnohdy nemá srovnání s ostatními dětmi a nemá ani pedagogickou kvalifikaci a zkušenost. Velmi často rodiče např. upozorňujeme na nutnost návštěvy logopeda nebo na drobné nedostatky v rozvoji dítěte, které je potřeba před nástupem do školy posílit. Vždy se jim však snažíme být nápomocni, dát doporučení a vnímat i jejich konkrétní situaci.

Mnohdy se i dítě chová jinak v mateřské škole a jinak doma. A je proto dobré na výchově a vzdělávání dítěte spolupracovat a důležité věci si vzájemně sdělovat. S rodiči se snažíme být tedy v intenzivním kontaktu. Dennodenně se s rodičem potkáváme při předávání dítěte. Pokud rodič potřebuje něco ohledně dítěte zkonzultovat, může si domluvit osobní schůzku s učitelkou. Využíváme také elektronickou komunikaci, zvláště ke sdělování společných informací o dění v mateřské škole. Každý měsíc dostane rodič do ruky zpravodaj mateřské školy „Zprávy ze Srdíčka“, ve kterém informujeme o různých událostech, ale který využíváme i k osvětě v rámci různých témat.

A jak komunikujete a spolupracujete se zřizovatelem mateřské školy? 

Arcibiskupství pražské zřizuje více škol různých druhů od mateřských škol až po vyšší odborné školy. Pravidelně se se zřizovatelem scházíme 2x do roka na Radách školských právnických osob, ale také na poradách a duchovní obnově ředitelů arcidiecéze pražské. Pro školství je určený koordinátor, na kterého se můžeme obracet v případě potřeby. Určený zástupce zřizovatele také v určitém časovém období navštěvuje školy a vede pohovor s řediteli.

Paní ředitelko, vím, že nejste jen ředitelkou této mateřské školy, ale jste zapojena i do dalších vzdělávacích a profesních aktivit. Mohla byste nám je přiblížit?

Jsem členkou Asociace ředitelů církevních škol ČR, z. s., což je samosprávná dobrovolná apolitická nezávislá profesní organizace ředitelů církevních škol a školských zařízení v ČR, pokud mají přiznánu právní subjektivitu. Asociace reprezentuje církevní školy, prosazuje jejich zájmy a přispívá ke kvalitě poskytovaných vzdělávacích služeb.

V rámci projektu SYPO (Systém profesního rozvoje učitelů a ředitelů), který od roku 2018 realizuje Národní pedagogický institut ČR, jsem členkou Stálé konference ředitelů v rámci sekce MŠ a členkou Národního kabinetu Předškolní a prvostupňové vzdělávání. Stálá konference ředitelů je nositelem podpory pro vedení škol. Je tvořena různými osobnostmi z řad ředitelů škol, zástupců MŠMT, VŠ, odborné veřejnosti z profesních asociací a také z řad zřizovatelů. V současné době čítá 34 členů. Na národní úrovni se dělí na jednotlivé sekce podle druhů škol. Jejím cílem je vytvořit komplexní systém profesního rozvoje vedení škol, identifikovat aktuální priority problematiky řízení škol, poskytovat podporu školám v oblasti řízení škol, rozvoje a vedení lidí a další.

Národní kabinet Předškolní a prvostupňové vzdělávání je místem, kde si učitelé mohou rozšiřovat své znalosti a profesní dovednosti, vyměňovat si zkušenosti s kolegy a dále se profesně vzdělávat ve svém oboru. V metodickém kabinetu vznikají i metodické příručky pro učitele. Momentálně jsou to metodické příručky Pedagogická diagnostika a Digitální kompetence pro všechny, které vznikly v rámci projektu SYPO. Metodický kabinet je na úrovni národní, krajské a oblastní. Kolegové z krajského kabinetu se snaží síťovat školy, aby o sobě vzájemně věděly, aby mohly společně sdílet důležité otázky předškolního vzdělávání a aby jim mohla být poskytována podpora. Zajímavou aktivitou projektu SYPO jsou webináře, na které je nutné se předem přihlásit na webu SYPO a taky online škola SYPO, kde je možné záznamy těchto webinářů zhlédnout.

Jsem velmi ráda, že mohu být členkou všech těchto platforem, protože díky setkávání s různými zkušenými a nadšenými kolegy, kterých si nesmírně vážím, získávám nové poznatky a stále jakýsi nadhled i pro svou práci. Na druhou stranu mohu nabídnout své znalosti a zkušenosti a být nápomocna dalším kolegům, což mne také těší.

Paní ředitelko, moc vám děkuji za rozhovor a za to, jak vedete mateřskou školu a co vše děláte pro děti i kolegy pedagogy. Na závěr našeho rozhovoru mám poslední otázku. Chcete něco vzkázat našim čtenářům, rodičům, kolegům?

Již mnoho let se opírám ve svém životě i v práci o myšlenku sv. Jana Boska: „Výchova je záležitostí srdce“. Mnohokrát jsem se přesvědčila, že tomu tak opravdu je. Všem rodičům, vychovatelům i pedagogům bych přála, aby ve své roli našli naplnění. Aby péče o jim svěřené děti byla opravdu záležitostí srdce a zároveň aby ve svém okolí našli takové místo pro své děti nebo pro svou práci, kde se tento princip bude uplatňovat.

Autor: Ivana Mrklasová