ROZHOVOR: Studenti mají mnohem více starostí, říkají středoškolské pedagožky Dana Vlková a Markéta Simandlová

Projekt iKAP 2 vedoucí ke zkvalitnění pedagogických praxí má mnoho podob a je do něj zapojeno mnoho subjektů. Mezi účastníky jsou na jedné straně mentoři z mateřských škol a dalších předškolních institucí a na straně druhé vzdělavatelé, tedy tutoři. Třetí nedílnou součástí jsou studenti, kterých se to vše vlastně týká. Mezi vzdělavatele počítáme střední a vyšší odborné státní školy, střední a vyšší odborné soukromé a církevní školy a vysoké školy. Se zástupci střední a vyšší odborné školy, konkrétně Střední odborné školy pedagogické (SOŠP) na Evropské v Praze 6, Mgr. Markétou Simandlovou a Vyšší odborné školy pedagogické (VOŠP, tamtéž) Mgr. Danou Vlkovou jsem se setkala na jednom z workshopu a požádala je o rozhovor.

Můžete se prosím krátce představit a říct, jak se vaše profesní cesty setkaly s projektem IKAP 2?

Jmenuji se Markéta Simandlová, učím na Střední odborné škole pedagogické v Dejvicích a mám na starost pedagogickou praxi. S projektem iKAP 2, jsem se seznámila tak, že mě škola požádala, abych ji zastupovala při jednom setkání. Zároveň jsem byla oslovena H. Nádvorníkovou a P. Martinovskou, které mě s projektem seznámily.

Já to mám podobné. Jmenuji se Dana Vlková a vyučuji na Vyšší odborné škole pedagogické a sociální. Jedním z oborů, který mám na starosti je právě vedení odborné pedagogické praxe. Byla jsem taktéž oslovena P. Martinovskou a naší zástupkyní, která má ve své kompetenci projektovou práci. Vesměs mi to celé velmi imponovalo, neboť se společně s kolegyní Markétou zabýváme tím, jak odborné pedagogické praxe vylepšit, jak podpořit naše studenty a zároveň více zapojit do celkového kontextu mateřské školy.

Čím konkrétně vás tento projekt zaujal?

M. Simandlová: Mě zaujal tím, že nabízí skutečně dost prostoru pro komunikaci s mateřskými školami i s dalšími zařízeními ve kterých praxe probíhá.  A otevírá řadu příležitostí, co vše zlepšit, ku prospěchu žáků i samotných zařízení, ve kterých praxe probíhají.

D. Vlková: Já jsem ten prostor uvítala stejně jako Markéta. Navíc jsme měly radost z toho, že jsme v ten čas, kdy jsme byly oslovené, dávaly do pohybu právě změny, které teď přicházejí ruku v ruce s tím projektem. Takže nám to v době covidu přišlo vhod. V té době se přibrzdily naše aktivity, třeba že jsme musely omezit osobní kontakty se zařízeními poskytujícími praxe. Projekt nám pomohl se v této době setkávat s vícero zařízeními online formou. A tím tak vlastně naše snahy a nápady postupně dostat do života.

Co máte konkrétně na SOŠP, VOŠ na starost?

M. Simandlová: Já mám na starost na SOŠP koordinaci a vedení praxí. Konkrétně připravit podklady pro jednotlivé vyučující praxí, dohodnout s nimi termíny praxí a supervizí. Připravit všechny smlouvy, dohody…

D. Vlková: A kromě toho máš ještě na starost spoustu dalších věcí…neboť jsi velký hybatel a pomocník v oblasti IT…pomáháš například zajišťovat zázemí vedoucím skupin a napomáháš vyučujícím i studentům zvládnout všechny kompetence ohledně IT. Markéta je skutečně velkým pomocníkem…

M. Simandlová: Ano dobře, tak kromě toho ještě učím informatiku, pedagogiku a podílím se na podpoře kolegů, především v informačních a moderních technologiích.

D. Vlková: Já učím na VOŠ a velmi úzce spolupracujeme s Markétou, to je náš hlavní úkol. Vlastně dělám to samé v rámci vedení odborných pedagogických praxí. A jsem moc ráda, že se nám ta spolupráce i neformálně moc daří. My spolu skutečně musíme spolupracovat, neboť naši partneři nás vnímají jako jednu celistvou instituci a nelze je oddělovat. Jinak mám ještě na starosti sekci pedagogickou a psychologickou a učím aplikovanou sociologii, pedagogiku a předškolní a mimoškolní pedagogiku a etnické menšiny a multikulturní výchovu. Jsem předsedkyní školské rady na VOŚ.

Jak dlouho už jste v této profesi aktivně?

M. Simandlová: Profesi středoškolské učitelky se věnuji asi 12 let.

D. Vlková: Já asi 16 let.

A stále na stejné instituci?

D. Vlková: Ne, já jsem se předtím věnovala vysokoškolským studentům.

Co vás na vaši práci baví?

M. Simandlová: Rozvoj studentů.

D. Vlková: Přesně, každodenní setkávání a radost z toho, že vidíme jejich pokroky, vidíme, že skutečně odcházejí do praxe. Máme příležitost s nimi sdílet nejen to dobré ale i to zlé. Jsme u toho, jak z nich postupně vyrůstají odborníci, které následně potkáváme v praxi, jako naše spolupracovníky.

Co je pro vás náročné, nebo stresující ve vaší profesi? Na co narážíte a unavuje vás?

D. Vlková: Já osobně nejvíc narážím sama na sebe. Mám totiž nějaké představy, které bych ráda naplnila. Například, jak by měla probíhat pedagogická praxe, ve smyslu organizačním i co se týče náplně a vzájemné komunikace s mateřskými školami, ale bohužel, tady narážím na čas.

M. Simandlová: No vidíš a u mě jsou to možná také očekávání, ale zase spíše vzhledem ke studentům, které máme. Někdy narážím na jejich vlastní pohodlí. Někdy naše požadavky na praxi naráží na to, zda a kolik času jsou oni sami ochotni věnovat ze svého volného času a jejich 16 ti letého života.

Je to spíše generační problém?

M. Simandlová: Já si myslím, že to prostě souvisí s tím věkem. Že se jim prostě nechce … A proč to mám zrovna dělat? Často slýchávám v rámci dokumentace praxe.

D. Vlková: U nás je trochu odlišná motivace. Na VOŠ už jsou studenti, kteří jsou velmi motivovaní a mnohdy je to jejich vysněné povolání, ke kterému se upínají a dostali se k němu až přes jiné středoškolské vzdělání. Tady u nás už skutečně ví, že je to obor, který si vybrali a kterému se chtějí věnovat. Naopak, já v poslední době pozoruji jinou velkou změnu. Studenti mají mnohem více starostí. Musí zvládat kromě svého studia a svého osobního života i starost o své nejbližší a aktivně se podílí na zajištění materiálních potřeb. Mnohdy se již starají o své rodiny, blízké, a tak ještě pracují, aby mohli studovat. Vzhledem k tomu, že zde vyučujeme obory pomáhající profese, tak to vnímám i tak, že si ho vybírají ti, kteří mají potřebu pomáhat a pochází z prostředí, které s tím oborem nějak souvisí. Často jsou to ti, kteří jako první v rodině pomáhají a pochází z prostředí, kde si musí na své studium sami vydělat.

Máte dostatek studentů, můžete si vybírat?

M. Simandlová: Ano, myslím si, že máme v současnosti dostatek studentů a opravdu si můžeme vybírat. Oproti době, tak před 4 až 5 lety, to byly slabší ročníky.

D. Vlková: Jistě to souvisí s demografickou křivkou. K nám teď také putují silnější ročníky a je opravdu radost si vybírat ty nejžhavější adepty pro tuto profesi.

Převažují dívky, nebo máte i chlapce?

M. Simandlová: Na SOŠP převazují dívky, když máme štěstí, tak máme i chlapce. Mluvím za obor předškolní a mimoškolní pedagogiku. Když bychom se podívali na obor pedagogické lyceum, tak tam těch chlapců bývá více a v paralelních ročnících jich je i třeba 6 nebo 8.

D. Vlková: Na vyšší odborné škole je rozdíl mezi obory. Máme dva obory – předškolní a mimoškolní pedagogiku a sociální pedagogiku. Logicky, na předškolní pedagogice je více uchazečů ze stran dívek a chlapců máme tak v průměru dva na studijní skupinu. A to je opravdu radost. Na oboru sociální pedagogika jich bývá kolem jedné třetiny nebo i poloviny na studijní skupinu.

Jaký je student předškolní pedagogiky? Dá se to nějak zobecnit?

M. Simandlová: Kdybych to měla srovnat, tak studenti předškolní pedagogiky jsou daleko více hravější a tvořivější a opravdu je baví hrát si. Zatímco na lyceu mají více hlad po akademických informacích, baví je více teoretické studium, na rozdíl od předškolní pedagogiky. Tam je více orientace na praxi a směrem k dětem. Studenti zkoumají a hledají, co asi bude děti bavit, nebo jak to pro ně připravit zábavnou formou.

D. Vlková: Myslím, že dnešní studenti jsou skutečně mnohem více zaměstnaní. A pokud se vyskytne nějaká nabídka mimoškolní aktivity v rámci studia, tak by se i rádi zúčastnili, ale většinou na to nemají čas. Mají mnoho povinností. Zrovna nedávno jsme se v modulu předškolní a mimoškolní pedagogiky bavili se studenty o volném čase. Studenti si měli retrospektivně uvědomit kolik volného času mají skutečně pro sebe. A pokud student vyšší odborné školy řekne, že má v průměru jednu hodinu volného času v běžném týdnu a tři hodiny o víkendu, tak si myslím, že v porovnání například s mojí generací, kdy my jsme studovali je to vlastně k neporovnání. Mám na mysli naše studenty, kterým je tak 20-23 let.

Stále se mluví o reformách ve školství. Kdybyste se staly ministryní školství, co byste chtěly změnit?

D. Vlková: Já mám vlastně odpověď hned připravenou. Mrzí mě, že se na vyšší odborné školy zapomíná. Bylo to vidět i v období covidu, kdy mnohá nařízení eliminovala vyšší odborné školy a nebyly ve výčtu opatření. My jsme vlastně nevěděli, co se nás týká a netýká. Nevěděli jsme ani co se týká odborných pedagogických praxí. Dále nás trápí, a byli bychom skutečně rádi, kdyby ti, co v mateřských školách a předškolních zařízeních vedou naše studenty na praxích, za to byli náležitě odměněni. Narážíme neustále na celý způsob financování praxí. To je právě otázka pro ministra školství. Domnívám se, že na ministerstvu o tom, jak se odměňují učitelé odborných praxí v konkrétních zařízeních, není žádné povědomí a nikoho to skutečně nezajímá.

M. Simandlová: Mě napadlo něco podobného. Celkové finanční ohodnocení učitelů v mateřských školách. To je skutečně neuvěřitelně podceňovaná profese, na to, jak celoživotní vliv na dítě a jeho přístup k učení může mít dobrý učitel a co je vše k této profesi potřeba znát a umět.

D. Vlková: Myslím, že tady chybí i povědomí o tom, jaké široké kompetence musí paní učitelka mít.

To se asi bohužel týká i ředitelů mateřských škol? Jde vlastně o profesní záběr pedagogický, ekonomický, manažerský, legislativní, personální i psychosociální…

D. Vlková: Ano, ředitelé mateřských škol jsou skutečně osvícení lidé a zároveň velmi nedocenění. Je to vlastně neuvěřitelné, co všechno ředitelé mateřských škol musí zvládat. A vnímám to jako velkou chybu naší společnosti. Myslím si, že by bylo dobré, aby předškolní pedagogové nebo Asociace předškolních pedagogů měla nějakou výraznou osobnost, která dovede tyto problémy interpretovat širšímu publiku, celé veřejnosti. Mnohdy samotní rodiče, kteří vodí své dítě do školky netuší, co všechno se odehrává v rámci provozu mateřské školy. Co má paní učitelka, potažmo paní ředitelka, všechno na svých bedrech a co všechno musí paní učitelky při práci s dětmi sledovat.

Co si myslíte, že v našem školství skutečně funguje. Na co můžeme být naopak pyšní?

M. Simandlová: Když se učíme se studenty naší vzdělávací soustavu, tak se nás často ptají:“ Proč to není jinak?“ A pak nad tím dále přemýšlí a sami říkají: Vždyť je to vlastně dobře vymyšlené, já si můžu třeba odborné vzdělání dodělat kdykoliv. No, v podstatě mají pravdu. Mě se líbí na našem vzdělávacím systému průchodnost. Člověk může kdykoliv navázat i když se mu třeba něco v určitém věku nepovede. To mi přijde opravdu dobré, mít možnost si doplnit vzdělání, když potřebuji.

D. Vlková: Já si myslím, že máme úžasnou tradici předškolního vzdělávání. Měli jsme vždy na čem stavět a byli jsme jedním ze zakladatelů mezinárodní organizace předškolního vzdělávání. Zkrátka, byli jsme všude, tam kde bylo třeba včas, a to je potřeba zachovat a podpořit. Také neustále vnímám obrovské nasazení učitelů a snahu na sobě dále pracovat a rozvíjet se. To je určitě pozitivní.

Proč si myslíte, že pedagogická praxe musí být součástí studia?

M. Simandlová: Když se studenti z oboru předškolní a mimoškolní pedagogika dostanou do praxe, tak úplně rozkvetou. Do té doby se stále něco učili, teorii, která jim jde jedním uchem tam a druhým ven. Teprve, když mají vlastní zkušenosti v praxi, tak mohou začít propojovat teoretické a praktické poznatky. Praxe je nezastupitelná, má svou úlohu, bez které to prostě nejde. Za mě i za studenty by mohlo být praxe mnohem víc, ale opravdu, nevím, kam bychom ji do studia umístili. Velký rozdíl je vidět u studentů lycea. Tam mají studenti praxi až ve třetím ročníku. Vždy, když si to studenti uvědomí, že jdou do praxe až tak pozdě, tak u nich nastává velké zklamání. U předškolní a mimoškolní pedagogiky mají ve třetím ročníku už celý rok průběžnou praxi, která navazuje na praxe v předchozích ročnících. Tam je skutečně vidět, jak každým měsícem jejich zkušenosti rostou. Studenti mají i v teorii najednou z čeho čerpat (například v pedagogické diagnostice) a vše se jim pěkně propojuje.

D. Vlková: Tady asi není co dodávat, za mě je to naprostá slučitelnost teorie a praxe ve studiu. Na VOŠ je dotace hodin praxe dostatečná, je dobře, že ji studenti mají a že mohou propojovat teoretické a praktické poznatky a dovednosti. Navíc u kombinovaného studia je velký počet uchazečů z praxe a je opravdu radost tam učit. Jsou to studenti nesmírně motivovaní, potřebují kvalifikaci a mnohé zkušenosti reflektují již během přednášek. Sami mají zkušenosti, umí je propojit s praxí, a i nás učitele mnohdy posouvají dále. Naši studenti na kombinovaném studiu jsou pro nás nekoneční inspirátoři. Někteří u nás i jako naši absolventi nyní vyučují.

Otázka pro učitele na střední škole.  Dá se již středoškolský student dobře připravit na reálný učitelský svět? Jak ho připravit, aby své povolání rychle po nástupu do praxe neopustil, a to z různých důvodů? Jak u studentů předejít zklamání z praxe a zajistit, aby nám do školství nastupovali a hned z něj neodcházeli do jiného sektoru?

M. Simandlová: My se o tom všem se studenty bavíme. Bavíme se i o tom, kdo ze studentů se dostal do praxe. Hodně záleží na jejich aktuální situaci a jejich finanční situaci. Pokud jsou to studenti, kteří už během studia na střední škole bydlí sami, sami se živí nebo pomáhají své rodině, tak jdou rádi do praxe dělat co umí, na co mají vzdělání. Snažíme se studenty na vše připravit, ale na druhou stranu střední škola nemůže urychlit zrání dospívajících. Když je někomu 18, 19 tak profesi cítí jinak, než když je mu 25. Někteří po ukončení studia cítí, že je to baví a chtěli by se práci ve školce věnovat, ale zároveň jim jakoby ještě něco chybí…někteří potřebují ještě třeba pár let studovat na jiné škole nebo dělat něco jiného, cestovat, prostě dozrát…třeba tři roky.

D. Vlková: Jestli my k tomu můžeme nějak přispět, tak asi tím, že budeme autentičtí.  Dáváme studentům prostor otevírat diskuse na toto téma. Pokud na ně mohu nějak působit, tak především vlastním příkladem, tím, jak já sama se chovám, co dělám. Předat jim něco navíc než jen sumu dovedností z teorie a praxe, ale i náš osobní přístup k nim. Dát jim možnost se třeba i neformálně setkávat. To se nám stává i v rámci prací, že studenti navazují neformální vztahy v zařízeních, kam docházejí na praxi, a to je to, co je posouvá někam dál, to je to skryté kurikulum…

Máte během studia zařazené hodiny vzájemného neformálního sdílení, třeba i z praxí ze studia? Nad rámec supervize?

D. Vlková M.  Simandlová: Na VOŠ nad rámec supervizí již moc času nezbývá.  Vymýšlím zčásti povinné zadání nějakého úkolu a při jeho splnění pak nastává příležitost se i neformálně setkat a společně sdílet. A to, že je to mimo školní prostor bývá velkou motivací i k osobnímu sdílení. Také se snažíme zmobilizovat studenty, aby vytvořili školskou radu. Aby měly možnost sdílet, co je trápí, i mimo okruh pedagogů. Aby měly svého zástupce, který bude schopen přetlumočit jejich názory. Toto se děje i na střední škole. Máme vybudovaný školní parlament, ale je pravda, že ochota se aktivně angažovat je na VOŠ více omezená, jak už jsme si říkali s ohledem na další pracovní povinnosti studentů. Když jsme se je snažili namotivovat tak se to moc nezdařilo, protože oni opravdu už nemají kdy….

M. Simandlová: Na střední škole probíhají tzv. třídnické hodiny. Obsah hodin navrhuje třídní učitel nebo žáci sami – často jsou víc aktuální jiná témata než zrovna sdílení praxe. Nad rámec supervize dochází k neformálnímu sdílení spíš náhodně. V rozvrhu „hodiny sdílení“ nemáme, pak už by asi ani nešlo o neformální sdílení. V rámci hodin pedagogiky, psychologie nebo praxe některá z žákyň může nadnést situaci z vlastní zkušenosti, pokud chce znát názor pedagoga i ostatních. Stává se také, že se žáci – absolventi přijdou ukázat – tehdy je na neformální sdílení asi ta pravá doba. A o to příjemnější pak sdílení bývá.

Co vás baví mimo práci, co vás nabíjí, kde hledáte inspiraci?

D. Vlková: Mě jako vlka nabíjí les.  V jakoukoli roční dobu mám ráda turistiku, vysokohorskou turistiku, relaxaci v lese, chůzi a péči o naši zvěř a samozřejmě svou rodinu. Ráda cvičím jógu, ta mi pomáhá zvládat trable se svým tělem. Dále jsem velkým fandou divadla, filmu, historie…je toho hodně, ale času je málo. Nejdůležitější je pro mě příroda.

M. Simandlová: Mimo práci trávím hodně času v rodině, mám tři děti ve věku 9, 12, 14 let. S nimi se skutečně nenudím. Ale už se situace lepší, jak děti rostou, přibývá čas i na vlastní zájmy. Těmi je hlavně muzika a sport. Nejlépe aktivně.

Je dobré i studentům včas sdělit, že je nezbytné umět relaxovat, dobít se a uvolnit?

D. Vlková: Ano, mají i semináře, kde se učí techniky relaxace, aby u nich nedošlo k syndromu vyhoření. Cesta k prevenci vyhoření, zachování si nadhledu, zdravého rozumu a humoru existuje. To je potřeba jim sdělit včas a my se o to v rámci studia snažíme. A je také moc důležité mít prima kolegy. To mě v mé profesy pomáhá úplně nejvíc.

M. Simandlová: Souhlasím s Danou. V rámci různých tematických bloků je prostor pro diskuse na toto téma. Nebo i v rámci zmiňovaných třídnických hodin na střední škole. A jak říká Dana: neztratit nadhled, zdravý rozum a zdůraznila bych ten humor.

Chcete na závěr něco vzkázat čtenářům?

D. Vlková: Ráda bych vzkázala něco nadějného a veselého, tatínek mě naučil jednu dobrou věc: Nebrat se zase tak moc vážně. I jako člověk i jako učitel. Kdybychom se to společně naučili, tak by to bylo prima. Mám pocit, že se trochu vytrácí smysl pro humor a nadhled, ten hodně pomáhá, a to jak v práci se studenty, tak i s kolegy. Nadhled a smysl pro humor může pomoci lépe zvládnout situace, ve kterých si nevíme tak úplně rady.

M. Simandlová: Za sebe bych vzkázala poděkování za vstřícný a pozitivní přístup. Nejen učitelkám, které vedou naše žáky na praxi, ale i všem ostatním, se kterými se díky práci setkávám. Nesmírně si vážím všech, kteří i ve spěchu všude kolem, mají sílu šířit kolem sebe příjemnou atmosféru a pohodu. Děkujeme za milý rozhovor.

Autor: Ivana Mrklasová