ROZHOVOR: Covid učitelům i pomohl, říká ředitelka MŠ z Prahy 5

S ředitelkou Mateřské školy Podbělohorská (Praha 5) paní Mgr. Dagmar Trčkovou jsem hovořila o jejích dlouholetých zkušenostech s řízením mateřské školy a především s vedením studentských praxí v době covidové. Rozhovor vznikl na základě účasti paní ředitelky na 1. kulatém stolu projektu iKAP 2, kde spolu s dalšími sdílela své zkušenosti. Její příspěvek na kulatém stolu byl natolik přínosný, že jsem se rozhodla s ní udělat podrobnější rozhovor. Myslím, že je obohacující nejen pro další mateřské školy a jejich učitele, ale především jako příklad dobré praxe.

Jak spolupracuje vaše mateřská škola se studenty pedagogických oborů? S kterými školami nejvíce spolupracujete?

Nejvíce spolupracujeme s VOŠ a SOŠP Evropská 33 v Praze 6. Příležitostně přijdou studenti ze SPŠ Futurum a dochází k nám i studenti z jiných škol než pedagogických. Měli jsme studenty sociálně právních oborů, studenty z FTVS se zaměřením na speciální program pro MŠ, ale i z 1. Lékařské fakulty UK z oborů zaměřených na fyzioterapii a zdravou výživu. Převládají dlouhodobé praxe. Studentů bylo v poslední době opravdu hodně.  Nedávno jsme měli skupinu studentů z Evropské, kteří se účastnili nočního přespávání, připravovali karneval pro děti, Mikuláše, malovali plachty pro děti atd. Snažím se kmenové škole posílat zpětnou vazbu, zvláště, když jde o studenty, s nimiž jsme byli spokojeni.

Kolik studentů máte tak za jeden školní rok?

Minimálně 20. Nejprve byli na praxi souvislé a teď si nás vybrali na průběžnou praxi (pravidelně 1 den v týdnu). Studenti se nám rádi vracejí.

Jak jste zvládali a zvládáte v současné covidové době provoz školky?

Praxe jsme neomezovali. Podařilo se mi získat hodně grantů na nanesení nanonátěrů, a tak jsem v celé škole nechala nanést povrch. Není to ale, vůbec levná položka. Nanonátěry v jedné třídě nás vyšly na 40.000 Kč. Aby byly nanonátěry realizovány i v poslední třídě, vybrali finance rodiče. Ale hned na začátku epidemie jsem také změnila pravidla týkající se provozu naší mateřské školy. Zavedla jsem uzavření školy pro rodiče. Rodiče vůbec nesmějí vstupovat do budovy školy. Považuji to za výjimečné opatření. Některé školy v našem okolí se o toto řešení také snažily, ale rodiče byli proti. Mně se to ve spolupráci s rodiči podařilo. Rodiče přivádějí děti přesně v určené časy v 6.30, v 7, v 7.30 a v 8 hodin. Od rodičů přebíráme děti před budovou školky a o vše ostatní se postaráme. A to se nám velmi osvědčilo, do minulého pátku (pozn. autora – rozhovor vznikl 26. 1. 2022) jsme nebyli ani jednou v karanténě. Rodiče toto opatření přijali, hlavně když školka bude fungovat. Pro rodiče je to rychlejší, mají režim, dítě se stalo samostatným, snadněji se odpoutává od rodiče, nepláče, vchází s kamarádem za ruku. Rodič ví, že v např. v 7 h předá dítě a může ihned odejít. Toto opatření bylo u nejmenších dětí až po době adaptace, tzn. po měsíci ve školce. Odpoledne jsou zase děti připravené, oblečené po půl hodinách k vyzvednutí, tak jak si to rodiče ráno nahlásí. Rodič přijde v určený čas a ví, že má dítě nachystané, oblečené, a paní učitelky rozhodují, co je potřeba vzít domů na vyprání. 

Dobrá komunikace s rodiči je základní cesta ke vzájemné spokojenosti. Jak vy komunikujete a spolupracujete s rodiči?

Neustále. Pravidelně, prostřednictvím emailů, osobních rozhovorů (nyní mezi dveřmi), dotazníků. Každý půlrok rodiče vyplňují dotazník spokojenosti. Pro rodiče nových dětí jsem hned po prvním měsíci školy také připravila dotazník, abych mohla reagovat na jejich potřeby, otázky, nejasnosti. A musím říct, že ani jeden rodič nic nenamítal. Naopak rodiče jsou spokojeni, velmi oceňují, že provoz je zajištěn a že školka funguje.

Včera jsem například napsala rodičům, že je paní kuchařka nemocná, ale školku nechci uzavírat, protože vím, že ji rodiče potřebují. Navrhla jsem, že si děti přinesou své jídlo z domova. Rodiče bez jakýchkoliv problémů vybavili své děti jídlem.

Vrátím se ještě k mimořádným nařízením. Legislativa na nás často nemyslí. Všechno řeším sama jako ředitelka, rozhoduji se dle aktuální situace. Je to celé založeno na důvěře rodičů v ředitele. Když něco dělám, dělám to z dobré vůle, abych zajistila chod školky. Naštěstí si na mě zatím nikdo nikdy nestěžoval.

A jak v době covidové zvládáte praxe?

Všemi zavedenými opatřeními jsem předešla karanténám. Proto jsem se na rozdíl od jiných MŠ rozhodla přijímat studenty na praxi i během covidu. Studentky si dělají antigenní test, přicházejí normálně do školky a praxe jsme nerušili. Dělali jsme také všechny akce, které běžně pořádáme. Vlastně si to ještě více užíváme.

Jak to?

Všude, kam v současnosti jezdíme, jsme sami. Například chodíme do kina. Pronajmu si celé kino, hrad, Tobogu, jedeme kamkoli. Protože jsme sami, všichni se nám dvojnásobně věnují a mají radost, že jsme přijeli. A všude kam jezdíme, beru s sebou i studenty. Studenti si potřebují zažít tu současnou krizi a jak se dá řešit. Může je to jednou také potkat. Potřebují vědět, jak se s tím školka vyrovnává, jaká dělá opatření. Pro studenty je nejdůležitější praxe. A když je o ni ochudíme, kde mají čerpat zkušenosti? U nás se tedy za covidu vůči studentům nezměnilo vůbec nic.

Je pro vás covidová doba i něčím inspirativní?

Změnila se komunikace s rodiči. Hromadné třídní schůzky jsou online. Konzultace děláme zrovna tento týden ve vyhrazené třídě se samostatným vchodem. Rodiče se objednají na čas, který se jim vyhovuje. Paní učitelky si s rodiči povídají o jejich dětech až do večerních hodin – včera až do 19 hodin. Dodržují při tom bezpečnostní opatření. Besídky dětí jsme natáčeli a vysílali online. Největší problém, který jsem asi v této době zažila, bylo naučit se učit předškolní děti distanční formou. To pro nás bylo opravdu těžké. Na mateřské školy se v krizové době tak trochu zapomnělo. My sice máme vybavení jako interaktivní tabule, tablety a další věci, ale nevěděli jsme, jak je použít v distanční výuce. Ač mám poměrně mladé učitelky, nikdo si na to netroufl, ani jsme neměli žádná hromadná školení, jako měly základní školy.

Jak jste vyřešili distanční vzdělávání?

Ještě před covidem jsme v rámci projektu Erasmus často jezdili na Slovensko, kde jsme se seznámili s dalšími kolegy z mateřských škol a navázali téměř kamarádské vztahy. Když nastala tato krizová doba, sdíleli jsme společné zkušenosti a slovenští kolegové mě připojili ke svému školení. Školitel nám vše vysvětlil včetně pravidel bezpečnosti, jaká platforma pro nás bude nejlepší, co nepoužívat, co získat zdarma. Všechny poznatky jsem přetlumočila svým učitelkám, ony se vše bezvadně naučily a zvládli jsme to. V době uzavření školky na jaře 2021 jsme se pravidelně spojovali s dětmi online. Program byl samozřejmě výukový, ale zároveň to byla výpomoc rodinám. Rodiče věděli, že mohou „chvíli“ pracovat.

Mohu se zeptat konkrétně, která platforma se vám nejvíce osvědčila?

Nejraději používáme MEET. Využívali jsme MEET jak pro komunikaci s dětmi, tak i s rodiči dětí k online rozhovorům. Maminky se nám svěřovaly, co je trápí a s čím si nevědí rady.

Co dalšího nového jste přichystali pro děti i rodiče v době, kdy byla školka uzavřena?

Připravovali jsme skutečně mnoho aktivit. Díky vedlejšímu parku Klamovka jsme pro děti chystali různé hry. Každý týden měli „něco“ připraveného. Nakoupili jsme malé krabičky, ty jsme schovali v parku, do nich jsme jednou dali skřítky, jindy princezny nebo autíčka… Děti si ve vratech školky vyzvedly plánek, na kterém měly vyfocený park a zakreslené úkoly. Když splnily úkol, našly krabičku a mohly si vzít odměnu. To děti neskutečně bavilo, takže se stále ptaly, kdy už konečně bude další hra.

Studenti nám pomáhali připravovat balíčky pro sociálně slabší rodiny. Když jsme dětem zadali nějaký úkol, bylo pro rodiče často obtížné sehnat materiál – barevné papíry, lepidla, vodovky, čtvrtky, modelínu… Obtíže se týkaly i dalších materiálů, například grafomotorických listů. Pro rodiče a děti jsme pak chystali výstavy na plotech – například na téma „naše školka“.

A rodiče spolupracovali a nosili vám, co děti vytvořily?

Ano, rodiče nadšeně nosili, my jsme výtvory zatavili do folie a vyvěsili na plot školky. Když už jsme měli velkou “krizi” a stýskalo se nám po dětech, tak jsme jim společně s kolegyněmi natočili pohádku. Nakoupila jsem online kostýmy a natočili jsme jim vymyšlenou pohádku. Poslali ji dětem a děti měli za úkol hádat, kdo z učitelů a dalších zaměstnanců hraje kterou postavu. Samozřejmě jsme do všeho zase zapojili studenty.

A jak jste řešili vzdělávání dětí cizinců, kterých má vaše škola velké množství?

Tyto děti chodily každý den na hodinu, pokud byly zdravé. Jednalo se o 20 dětí. V době uzavření škol, jsme měli ještě nezrekonstruovanou jednu třídu se samostatným vchodem. Tuto třídu jsme vyčlenili pro děti s odlišným mateřským jazykem k práci s učitelem face to face. I v době uzavřené školky mohli rodiče na určitou hodinu přivádět své děti do této místnosti. Konkrétně děti, které měly nastoupit v září do základní školy a byly by tak 6 měsíců bez češtiny. Učitelka se vždy hodinu intenzívně věnovala jednomu dítěti. Na jaře, když bylo tepleji, šli do parku, aby byli na čerstvém vzduchu a ne ve třídě.  Intenzivně se věnovali češtině. Byla jsem na své kolegyně neskutečně pyšná, kolik práce dětem věnovaly. Musím pochválit i rodiče cizince: chodili přesně na čas, aby nás nezdržovali a současně, aby se nepotkávali. Spolupráce fungovala úžasně.

Takže jste se za celou dobu uzavření mateřské školy nepotýkali s problémem tzv. ztracených dětí, které zmizely ze vzdělávacího procesu?

Vůbec ne, rodiče posílali fotky, co dělají, vyrábějí, jak tvoří. Účastnili se s dětmi výstav a her. Myslím, že jsme měli štěstí, ale zároveň vnímám, že s rodiči máme dobré vztahy, které se v této složité době jen upevnily.

Pro všechny byl začátek epidemie velmi náročný a pro učitele určitě v mnohém velmi stresující, ale našlo by se něco, čím vás právě tato životní zkušenost osobně obohatila?

Ano, zjistila jsem, že některé kolegyně porovnávaly naší práci s prací kolegyň z jiných mateřských škol. Zdálo se jim, že toho po nich chci moc. To mě samozřejmě trochu mrzelo, ale přinutilo mě to k zamyšlení. Zjistila jsem a pochopila, že všichni nemáme stejnou povahu, že každému vyhovuje jiné tempo práce a je potřeba se respektovat.

Vracejí se vám někdy vaše studentky z praxí? Vytipováváte si je jako budoucí kolegyně?

Ano, vracejí se, ale spíše si ony hledají nás. To mě moc těší. Zrovna teď mám novou paní učitelku, která si školku vybrala již na praxi, přestože kvůli tomu musí dojíždět z velké dálky. To je pro mě úžasné zjištění.

Máte vliv na to, jak bude vypadat praxe studentů?

Určitě, zrovna dnes jsem se domlouvala s paní profesorkou z Evropské, jak si koordinuji praxe „po svém“. Když si studentky odpracují „přesčas“ při akcích školky, přijdou další den podle domluvy. Nebo studenti chodí na akce i v době, kdy praxe oficiálně nemají.

Studenti se zeptají: „Můžeme se přijít podívat?“ A já odpovím: „Podívat nebo pomáhat?“. A jak se nabídnou, už je obléknu do kostýmů a zapojím. Je pro mě totiž důležité, aby si studenti zažili jak běžný provoz, tak i další akce, nestandardní podmínky, akce mimo školku. Když se takovéto akce zúčastní a zjistí, že je to bude bavit, tak jednou, až budou sami učit, mohou takovou akci uskutečnit, protože budou vědět, co to obnáší.

Paní ředitelko, a jak se díváte do budoucnosti? Pokud to epidemiologická situace dovolí, zpřístupníte zase školku rodičům?

Ano, určitě, dříve jsme to tak měli. Současný stav beru jako vyloženě nouzový. Paradoxní je, že odhadem 80 % zúčastněných by uvítalo, kdyby současný stav organizace zůstal.

Ano, tento způsob předávání dětí je běžný především v základních školách, a to již v době před covidem. Ředitelé škol to většinou obhajovali tím, že je to z bezpečnostních důvodů a teď se k tomu přidaly i hygienické. Ale školka je přece jen něco trochu jiného a už jsme si v minulosti nepřítomnosti rodičů ve školkách užili dost, ne?

 Jistě, v tomto ohledu řešení také vnímám jako krok zpátky, jako to bývalo za totalitního režimu. Pro mě jde skutečně jen o nouzový režim. V běžném provozu má každý náš rodič čip od dveří, který ho vpustí v určité hodiny, když dítě přivádí a odvádí. Rodiče tak vědí, že my ve školce nic neskrýváme, že mohou vstoupit do třídy kdykoli a kdykoli mohou vidět práci učitele. Čipový systém nám velmi pomohl nastartovat důvěru mezi rodiči a učiteli. Rodiče vůbec nezvoní, nikdo jim neotvírá. Ze začátku, když jsme tento systém zavedli, bylo humorné, jak nás rodiče „zkoušeli nachytat”. Rodič potichu vešel do školky, otevřel dveře a myslel, že paní učitelku uvidí, jak si telefonuje a popíjí kafíčko. Ale ona seděla na zemi s dětmi a stavěla hrad. To se stávalo velmi často. Rodiče postupem času zjistili, že učitelka opravdu pracuje. Čipový systém ušetřil i práci učitelkám, které teď nemusejí neustále otevírat dveře rodičům, což narušovalo odpolední zájmové činnosti. Ráno se nám zase stávalo, že rodič s dítětem přišel pozdě. Když ho paní učitelka požádala, aby chodil včas, tvrdil, že už ve školce byl dávno, ale nikdo neotvíral. Pokud rodič přijde ráno po 8. hodině, čipový systém se uzavře a nikoho do školky nevpustí. Rodič pak musí zazvonit na paní učitelku a přiznat, pozdní příchod a omluvit se.

Jak komunikujete s rodiči on line?

MČ Praha 5 nás varovala před některými platformami a zároveň pro nás zřídila novou platformu Lyfle, která je zabezpečená a spravovaná přímo městskou částí. Je zdarma pro školy a rodiče z Prahy 5. Každý učitel k ní má přístup, vkládá do ní informace pro rodiče, fotografie atp. Každý rodič si tuto aplikaci stáhne. Je to rychlejší než email. S touto aplikací jsme moc spokojeni. Samozřejmě využíváme i naše webové stránky. Každá učitelka na konci měsíce napíše, čemu se věnovali a doplní několik fotografií. Dopředu také posílá měsíční plán, aby rodiče věděli, co děti čeká.

Spolupráce mateřské školy a zřizovatele je zásadní. Jak vám funguje?

Spolupráce s městskou částí Praha 5 je výborná. Kdykoli se na ně obrátíme, pomohou nám. Vypisují mnoho grantů. Každá škola, která má zájem, si může požádat o to, co potřebuje. Komunikace je nepřetržitá, i v té složité době se nás neustále ptali, zda něco nepotřebujeme, zda máme čisticí prostředky, desinfekce. Chtěla bych jim touto cestou poděkovat, skutečně se o školy starají.

Ovlivnila vás tato doba natolik, že něco budete dělat jinak?

Určitě jsme více zapojily IT a budeme je nadále více využívat. Vyzkoušela jsem si, že dlouhodobé plánování je často zbytečné. Řeším věci, až když jsou aktuální a s chladnější hlavou. Často se situace i sama vyřeší. A co mohu udělat hned, tak udělám, protože nevím, co bude za dva měsíce. Také jsem zjistila, že nějaké východisko z nesnází vždycky existuje. Jsme dobrá parta. Každý z týmu je platný, každý z nás může pomoci. A to úplně nejdůležitější? Mluvit na rovinu, tak „jak se věci mají“. A to jak s kolegy, tak i s rodiči.

Cítíte od rodičů zpětnou vazbu?

Myslím si, že covid učitelům i pomohl. Rodiče viděli, že učitelé opravdu „něco dělají“ a že učit děti doma je opravdu náročné. Rodiče dětí z MŠ zjistili, že pracovat z domova s malými dětmi je dřina. A taky, že paní učitelka ve školce se musí dětem stále věnovat. Z dotazníků spokojenosti navíc jasně vyplývá, že si nás rodiče váží a převažuje chvála. Teď po covidu asi ještě více.

Paní ředitelko, moc vám děkuji za rozhovor. Je na závěr něco, co byste chtěla vzkázat čtenářům?

Chtěla bych moc pochválit spolupráci paní profesorek z Evropské. Neváhají předat mé nápady studentkám a pomáhají i jinak. Každý rok například společně organizujeme sportovní den pro děti. Teď nám zase vyrábějí pohádkového draka. Já jim na oplátku píšu oponentury k závěrečným pracím studentů. Ta vzájemná spolupráce mě moc těší. A vám děkuji za zájem o naši školku a za rozhovor.

Rozhovor vedla Ivana Mrklasová