O NÁS: Představení projektového týmu iKAP2 „mateřinka“, který má za úkol zvýšit kvalitu praxí v mateřských školách

Řekněte nám, prosím, něco o sobě a svojí profesní dráze.

Mám ráda, když jsou lidé spolu. Mám ráda, když spolupracují a jsou si díky společně zvolené cestě blízko. Nejsem individualista, ale jistě individualita. Vím, že bývám slyšet i vidět. Už ve školce jsem neseděla v koutě jako poupě, ale často stála v koutě. Za trest. Ještě s Milanem Kacafírkem a Láďou Varclem. A taky mi tam paní učitelka, která nikdy nechtěla být učitelkou, vytrhla chomáč vlasů i s kořínky. No, takže nic moc… Naštěstí byly i jiné paní učitelky a těmi nejmilovanějšími byly moje babička a máma. Tak se všechna zranění právě doma zahojila a moje cesta vedla kam jinam než do školky. Prošla jsem střední pedagogickou v Dejvicích, bakalářem i následným kombinovaným studiem na pedagogické fakultě UK v Praze se specializací na výtvarnou výchovu, studiem Výchovné dramatiky na DAMU. Tenhle teoretický mix jsem ještě později doplnila funkčním studiem pro ředitele škol, hraním loutkového divadla, praxí pedagoga v DDM, zkušeností na pozici ředitelky v MŠ i garantky výzev v oddělení koncepce OP VVV na MŠMT a nyní na MHMP. V neposlední řadě vše je zarámováno také rolí mámy dvou synů. Je to nadmíru parádní kombinace, která mi umožňuje ledacos propojovat, řešit hledat, měnit, přizpůsobovat, navádět, provádět „vše“ prostřednictvím  bezbřehé  fantazie  a rozbíhavého myšlení.

Čím Vás oslovil projekt iKAP 2?

Jednoznačně mě naplňuje, když mohu podporovat cokoliv z oblasti předškolního vzdělávání. A kvalita praxe v naších skvělých školkách si zaslouží podporu enormní. Těší mne, že se tato aktivita dostala prvně do výzvy OP VVV a shodou náhod se i její realizace v rámci iKAP 2 nyní dostala až ke mně. Cítím závazek vůči profesi a budu usilovat o její realizaci v nejvyšší možné kvalitě.

Máte na závěr nějakou myšlenku, kterou byste chtěla říci ostatním?

„Spojení je začátek, setkávání je pokrok a spolupráce je úspěch.“  Henry Ford americký průmyslník 1863 – 1947

Řekněte nám, prosím, něco o sobě a svojí profesní dráze.

Odmala jsem byla dítko, co neposedí a jeho všude plno. Moje první velké vzpomínky patřily paní učitelce v mateřské škole, která byla z východního Slovenska. Moc jsem jí nerozuměla, ale byla mladá, krásná, hodná a byla s ní náramná legrace… A to asi formovalo můj sen… vlastně od první třídy ZŠ jsem chtěla být paní učitelkou ve školce. Milovala jsem děti, hrát si, zpívat, tančit, kreslit, hýbat se, hrát divadlo a hodně se smát. Na druhý stupeň ZŠ jsem šla na sportovní školu zaměřenou na atletiku a v osmé třídě jsem se rozhodla pro SPgŠ v Praze na Evropské – obor učitelství v MŠ (i když se tenkrát ta ulice jmenovala jinak). Po úžasných 4 letech jsem zvažovala co dál. Chtěla jsem učit v MŠ, ale chtěla jsem se i sama ještě učit. Měla jsem štěstí! V roce 1992 otevřeli na Ped. F. UK poprvé bakalářské studium učitelství pro mateřské školy. Zkusila jsem přijímací řízení a vyšlo to! Další tři krásné roky na Ped. F. UK a zároveň experimentální výuka dramatické výuky na DAMU. Když jsem opustila Karolinum s bakalářským titulem v ruce, ráda bych sice ještě studovala dál, ale jaksi nebylo co. Navazující studium nebylo otevřeno a jiný obor mě moc nelákal. A tak jsem se vrhla do praxe jako učitelka. Následovaly roky věnované rodině a vlastním dětem, zároveň jsem vedla různé kroužky, vždy zaměřené na předškoláky. Během mé třetí mateřské mě kontaktovala bývalá profesorka z fakulty, jestlipak vím, že konečně otevírají navazující magisterské studium předškolní pedagogiky na UK. Na nic jsem nečekala a podala si přihlášku. A tak jsem opět studovala, tentokrát jako zkušená učitelka, matka 3 synů a zároveň na částečný úvazek jako asistentka pedagoga u děvčete s Aspergerovým syndromem. Studia jsem úspěšně zakončila a vrhla se naplno do učení v mateřské škole. V té době se naplno začínala rozjíždět inkluze a mě to náramně bavilo. Některé kolegyně z toho měly obavy, nebyly si jisté a tak většina dětí vhodných pro inkluzi skončila u mě. Zajímavé bylo, že se to týkalo především autistů. Pilně jsem se v oboru inkluze a především autismu vzdělávala. Moji „kariéru“ na chvíli opět přerušilo mateřství, čtvrtý chlapeček doplnil naši početnou rodinu (5:1). Návrat do práce byl náročný, ale vždy jsem tvrdila, že si do práce jdu odpočinout a relaxovat, neboť je tam dostatek ženského elementu, který jsem doma postrádala. Ke svému životu potřebuji svobodu, tvořivost, improvizaci, fantazii, pohyb a nadšení. A to mi mateřská škola vždy naplno umožnila. V současné době pracuji v pěti třídní státní mateřské škole jako učitelka a výchovná poradkyně. Specializuji se na inkluzivní vzdělávání a přípravu dětí na úspěšný vstup k primárnímu vzdělávání. Vedle toho se již několik let věnuji loutkovému divadlu a dramatické výchově. Práce mě stále moc baví a naplňuje.

Čím Vás oslovil projekt iKAP 2?

Mám zkušenosti i se studenty učitelství a vedením praxí. Vždy jsem se snažila je především neotrávit, motivovat a podporovat.  Na druhou stranu, občas se mi zdá, že to pravé nadšení, pro tuto práci mizí a někdy vázne vzájemná komunikace. Období Covidu 19 zasadilo praxím další nemilosrdnou ránu. Ale možná se mi to vše jen zdá… A právě proto jsem se rozhodla zapojit se do tohoto projektu, který navazuje na úspěšný projekt iKAP 1, kterého jsem byla též součástí. Chci zjistit, jak se situace se studenty v současné době skutečně vyvíjí. Jak být nápomocná, aby byly všechny zainteresované strany (mateřské školy, vzdělavatelé i studenti) spokojené. Jak praxe zefektivnit, usnadnit administrativu pedagogům ze stran vzdělavatelů i učitelů a ředitelů mateřských škol. A především, trochu sjednotit a ucelit, čím si má student na praxích projít, jak ho hodnotit a dále motivovat a podporovat. Projekt vychází ze skutečného screeningu skutečných škol, kterých je v Praze velké a rozmanité množství. Chceme se školami – a to jak vzdělavatelskými, tak i mateřskými, plně spolupracovat – zjišťovat co skutečně potřebují k vedení dobré praxe, umožnit jim se zúčastnit kulatých stolů, kde mohou sdílet své zkušenosti, dál se vzdělávat, a především komunikovat a hovořit o svých vzájemných potřebách, které by se nakonec odrazily v souhrnné metodice k vedení praxí.

Máte na závěr nějakou myšlenku, kterou byste chtěla říci ostatním?

Mateřské školy jsou mojí srdcovou záležitostí. Přesto, že docházka do nich je u nás téměř na 100 % a jejich tradice v ČR je nezpochybnitelná, stále mám pocit, že stojí na okraji našeho školství. Je to vlastně škola nebo není? Je to jen služba pro rodiče nebo se tam děti něco opravdu učí? Musí tam být skutečně vzdělaný učitel profesionál nebo stačí jen chůva či maminka, co má zkušenosti s vlastními dětmi? Tyto otázky se bohužel odráží nejen ve feminizaci pedagogů, jejich ohodnocení – které z toho částečně vyplývá, požadavcích na vzdělání pedagogů, ale i dob odpočinku – prázdnin, počtu dětí na jednoho učitele, režimu, ředitelského volna a další legislativy atd. Přitom si stačí připomenout slova nestora české pedagogiky a psychologie Z. Matějčka a jeho tolik propagovaného zásadního období v životě člověka – nejdůležitějších prvních 6 let. Zakončím myšlenkou J. A. Komenského z Informatoria školy mateřské: Že dítky nejdražší boží dar a klenot nejpilnějšího opatrování hodný jsou. Nejpřednější stráž lidského pokolení v kolíbce jest. Protože na začátku záleží všecko, k dobrému i zlému…A nejsnáze jest začíti na počátku, jinde těžko…

Řekněte nám, prosím, něco o sobě a svojí profesní dráze.

Být učitelkou v mateřské škole byl vlastně můj sen. Na pedagogickou školu v Berouně se jako pražský uchazeč nebylo snadné dostat, pobyt v i domově mládeže i pozdější každodenní dojíždění bylo dost tvrdá škola života, ala stálo to za to. Čtyři roky studia mi přinesly pro mojí profesi hodně základních poznatků i dovedností, zejména z metodik. Ale hlavně jsem se tu potkala s úžasnými lidmi, učiteli i spolužačkami. Jenže když jsem nastoupila, celá nadšená do první mateřské školy, měla jsem pocit, že pro pochopení dítěte toho vím stále málo a tak jsem pokračovala (už jako maminka dvou malých dětí) v dálkovém studiu na PF.  Mnoho let jsem pak pracovala v různých mateřských školách v Praze 6, i v Praze 4, krátkou dobu i jako ředitelka v jedné z nich. Tam jsem si uvědomila, co všechno práce ředitelky obnáší (hlavně když pracuje jako právní subjekt) a hluboce před nimi smekám. V roce 1991 jsem si na pár let zkusila práci inspektorky pro MŠ. Moje prvotní nadšení postupně ochablo, protože kontrolní role mi nebyla a není blízká a tak jsem využila možnosti začít pracovat na Pedagogické škole v Praze jako učitel odborné praxe, později i vedoucí střediska odborné praxe (CVČ Marie Montessori). Ke střední pedagogické škole zde později přibyl i obor předškolní a mimoškolní pedagogika na VOŠ, na jehož tvorbě jsem měla možnost se spolupodílet. Zde jsem kromě praxí učila i další metodické předměty a moc se mi při výuce hodily zkušenosti z vlastní práce s dětmi. Také jsem psala různé metodické materiály, vytvářela pracovní sešity pro předškolní děti a vedla semináře pro učitelky MŠ. V současné době je mi blízká oblast polytechnické pregramotnosti, ale i čtenářské pregramotnosti, formativní hodnocení, stále je něco nového a zajímavého, čím je možné svoji profesi obohatit.

Čím Vás oslovil projekt iKAP 2?

Problematika praxe je moje „celoživotní téma“.  Uvědomuji si, že praktikanti první zkušenosti z praxe do sebe často „nasávají jako houba“ a jejich pohledem pak hodnotí vše další. Proto je tak nesmírně důležité, aby první zkušenost s paní učitelkou byla co nejlepší – aby to byl člověk vlídný, empatický, ale zároveň odborník v tom nejlepším slova smyslu. Věřím, že tento projekt k tomu může napomoci a pozitivně tak ovlivní budoucí generace předškolních pedagogů.

Máte na závěr nějakou myšlenku, kterou byste chtěla říci ostatním?

Pokud pracujete s malými dětmi, nemohli jste si vybrat lépe.  Je to práce krásná, ale náročná a zodpovědná. A když někdy nevíte kudy kam, nejste si jisti, jak zareagovat, představte si sebe na místě dítěte (a třeba i pocity jeho rodiče) a vaše srdce vám už napoví…

Řekněte nám, prosím, něco o sobě a svojí profesní dráze.

Jmenuji se Barbora Dvořáková, vystudovala jsem obor Předškolní pedagogika na Pedf UK. Během studia jsem absolvovala půlroční stáž v Paříži, kde jsem měla možnost navštívit i místní předškolní zařízení. V průběhu psaní své diplomové práce na téma „Péče o děti do tří let v mezinárodním kontextu“ jsem působila jako asistentka v česko-německé školce v Berlíně. Zde mě nejvíce zajímala právě podpora péče o děti do tří let, která je nyní v českém prostředí velmi diskutované téma. V Čechách jsem působila dva roky jako učitelka v mezinárodní školce Panda Learning Centre na pražském Žižkově. Po rodičovské dovolené mě zlákala nabídka neziskové organizace SCHOLA EMPIRICA Z.S., kde jsem 4 roky koordinovala a metodicky podporovala Centra kolegiální podpory Dobrý začátek Po skončení 4letého projektu jsem dostala nabídku podílet se na projektu iKAP2, která mě svým obsahem také zaujal. Mým hlavním zájmem jsou mé dvě děti Matouš a Nina. Svůj volný čas trávím nejčastěji právě s nimi. V létě i v zimě ráda vyrazím na hory, dlouhodobě též cvičím Jógu, kterou jsem objevila jako skvělou relaxaci právě v době, kdy jsem působila jako pedagog v MŠ.

Čím Vás oslovil projekt iKAP 2?

Práci v MŠ považuji za velmi smysluplnou a ráda bych, aby praktikantky měly možnost získávat, co nejvíce zkušeností přímo v mateřských školách a ostatních zařízeních, která je na praxi vezmou. Chci, aby se nedívaly se na praxi jako na splněný úkol ve svém indexu, ale čas s dětmi si užívaly, tak jako kdysi já při svých prvních praxích v rámci vysoké školy, neboť dle mého názoru teprve mezi dětmi zjistíte, zda jste se pro tento obor narodili či nikoliv. Ráda proto svým působením v projektu iKAP2 podpořím zlepšení spolupráce mezi středními pedagogickými školami a MŠ.

Máte na závěr nějakou myšlenku, kterou byste chtěla říci ostatním?

Svět dětí je pro mě inspirací i odpočinkem od světa dospělých. Baví mě s dětmi tvořit, rozvíjet jejich kreativitu a objevovat svět. K dětem přistupuji s respektem a akceptuji jejich individualitu.  Líbí se mi dětská bezprostřednost a možnost být s nimi na jejich cestě za poznáním.