V rámci projektu IKAP 2 se dvacet zájemců z řad začínajících i zkušených mentorů z přípravných tříd a mateřských škol sešlo v knihovně ZŠ Hanspaulka v Praze 6. Druhý z řady seminářů pro mentory vedoucí ke zkvalitnění pedagogických praxí byl velkým lákadlem. Na seminaristy se důkladně připravil zkušený lektor a kouč, autor několika odborných knih, učitel PhDr. Dušan Bartůněk, Ph.D. Tématem semináře byla hra. Hra jako hlavní fenomén, nástroj učení, její historie, typologie, cíle…

Po krátkém úvodním slovu paní Martinovské a seznámení seminaristů s harmonogramem projektu IKAP 2 se účastníci přivítali zpěvem za doprovodu dvanáctistrunné kytary a zpěvu lektora. Seminaristé si vybrali obrázkové karty, které měli vizuálně charakterizovat jejich vztah k učitelskému povolání a sdíleli je s ostatními.

Společné naladění pokračovalo prožitkovým učením na zahradě školy, kde si seminaristé na vlastní kůži mohli vyzkoušet různé hry. Lektor, prostřednictvím vlastního prožitku, ukazoval seminaristům, že téměř všechny hry je možné hrát jak uvnitř, tak i venku. Přičemž venkovní prostředí je pro děti vždy vhodnější, a to nejen na hry, ale i na učení. Následující hry byly určeny především na kooperaci ve skupině, seznámení se s kolegy, některé byly zaměřené na hledání řešení a také schopnosti hrát fair play a nepodvádět druhé a ani sám sebe a dodržovat dohodnutá pravidla. Po každé hře lektor vysvětlil cíl hry, její význam a proč ji zařadil. Vždy měli seminaristé chvilku na sebereflexi. Představil ostatním pedagogům své oblíbené jednoduché pomůcky ke hraní her – šátky a lano a jejich nepřeberné množství uplatnění. Vzhledem k tomu, že počasí již bylo skutečně podzimní, listopadové, účastníci se rádi po více než hodině pobytu venku přesunuli do teplých prostor místní knihovny ZŠ, která byla určena jako zázemí semináře. Zde pokračovalo hraní her, a především jejich následná reflexe a nezbytná teorie her.

D. Bartůněk nastínil i svoji environmentální filozofii, která by měla být součástí učení a vyučování. On sám ji uplatňuje nejen při vyučování, ale i v praktickém životě:

1) začít sám u sebe…Jednoduché heslo, které může pochopit i malé dítě. Chceš, aby se něco zlepšilo? Začni sám u sebe! Třiď odpad, nepoužívej plastové nádobí, starej se o přírodu, sbírej odpadky a neházej je tam, kam nepatří, choď pěšky, všímej si, co se kolem tebe děje atd.

2) Odpracuj každý den něco navíc pro naši planetu! Nebuď líný, žij aktivně a smysluplně. Jde o drobné krůčky, které, kdyby dodržoval každý, výsledek se jistě dostaví.

Následovalo sdílení vlastních osobních zkušeností seminaristů s každodenními složitými pedagogickými situacemi v mateřských školách a přípravných třídách (např. inkluze, změna statutu učitele, rozdílný podhled zaměstnanců školy na enviromentální vzdělávání, děti z cizojazyčného prostředí a z odlišných kultur atd.) a návrhy od kolegů na jejich řešení.

Po krátké přestávce D. Bartůněk připomenul seminaristům dělení a typologii her. Zdůraznil význam hry ve výchovně vzdělávacím procesu v předškolním věku – především posilování psychické i fyzické kondice a rozvoj komunikace a socializace. Připomenul různé dělení a využití her – např. hry vzdělávací (didaktické), čekací (mám s dětmi chvilku času), seznamovací, diagnostická (chci se něco dozvědět o skupině či o dítěti samotném), kooperativní (spolupráce ve skupině), hry zahřívací, koncentrační atd. Zdůraznil význam her pro předškolní věk – relaxace, hraní si nanečisto různých životních událostí, rozvoj tvořivosti, fantazie atd. Znovu připomněl jedno z nejzajímavějších členění her dle R. Calliose:

1) agón (hry založené na soutěži, zápasu)

2) alea (hry založené na náhodě, kostka)

3) mimikry (hry založené na předstírání, masce)

4) ilinx (hry založené na závrati, obavě, strachu, napětí)

Pedagogové se následně rozdělily do čtyř skupin a měly za úkol během krátké chvilky vymyslet hru s určitým cílem, která by odpovídala členění her dle Calloise. Společně si pak zahráli čtyři různé hry, pojmenovali si cíle hry, účel, co se podařilo a nepodařilo, co by se dalo ještě udělat jinak, jak by mohly vypadat další obměny her.

Cílem celého semináře bylo nejen znovu si zkusit být dítětem a hrát si. Vyzkoušet na vlastní kůži pocity dítěte z podařené hry, z kooperace s vrstevníky, z napětí ve hře, nervozity, zda to zvládnu, z prohry, zda to budu umět, pochopím to, najdu řešení? Skrze vlastní pocity a zápal do hry přestat vnímat čas-být flow – v činnosti plně zapojen. Připomenout si obrovský význam hry v učení dítěte, a především obrovský význam všech zprostředkovatelů hry tedy především učitelů samotných. Je to právě učitel, na kterého celý seminář byl směřovaný. Učitel je hlavní hybatel celého učení dítěte. A může to dělat dobře jedině tehdy, pokud sám bude autentický: ví co, ví jak, ví kdy a kde a především ví, proč to dělá a to každou vteřinu, kterou s dětmi prožívá. Bude vyžadovat a sám také dodržovat pravidla, bude hrát fair play, bude spravedlivý a zapálený pro danou činnost. Musí umět naslouchat dítěti a reagovat na jeho potřeby. Musí umět společně s dítětem reflektovat zážitky, učit se je pojmenovat, verbalizovat je. Nesmí zapomínat, že hra na rozdíl od práce je dobrovolná, její účastník se sám rozhoduje, zda do ní vstoupí či nikoliv. A toto vše je třeba předat i studentům, budoucím učitelům, docházejícím na praxe skrze své mentory – zkušené učitele, kteří praxe vedou.

Nebát se, nestydět se, být autentický, zapálený, dodržovat pravidla a znát cíl, ke kterému směřuji! To je hlavní poselství semináře, který byl skutečně velmi profesionálně vedený a smysluplný.

Autor: Ivana Mrklasová