Zápisky z MŠ: Tvořivá hra, tvořivost a tvořivé myšlení

Na sklonku školního roku, konkrétně 28. června se v Hobby centru na Praze 4 sešlo kolem 20 pedagogů z celé Prahy a blízkého okolí na velmi zajímavém semináři zaměřeném na tvořivost. Seminář vedla zkušená lektorka z Muzea Říčany Carolina Sidon, která se narodila ve Švédsku, v současné době žije v ČR a již několik let se aktivně věnuje tvořivé hře a jejímu zavádění do praxí různých škol.

Nejprve jsme se zabývali vymezením pojmu tvořivost. Co je to tvořivost, kdo ji má a k čemu je vlastně dobrá? Máme a můžeme ji podporovat u dětí? Proč? Na tyto otázky jsme postupně hledali odpovědi. Tvořivost, kreativita (z latinského creo – tvořím) nebo i invence (z latinského nalézám, objevuji) tvoří soubor schopností, které umožňují člověku hledat nová řešení, bádat, dělat něco originálního, nahlížet na problém jinak. Tvořivý člověk není jen umělec, ale kdokoliv, kdo opouští zaběhlé stereotypní přístupy a cesty, dobrovolně se vydává cestou neprobádanou a hledá svoje vlastní řešení s využitím fantazie a představivosti. Tím si zároveň odpovídáme na otázku, zda je tvořivost v současné době důležitá. Ano, jistě! Náš svět se neuvěřitelnou rychlostí mění, co platilo včera, už zítra bude passé. A zvláště naše nejmladší generace dětí v předškolním věku musí být připravena na neustálý vývoj, změny, nestabilitu systému a další překvapení, která si dnes ani neumíme představit. Právě dostatek tvořivosti, tedy souboru schopností, které se dají částečně vypěstovat v každém člověku, jim může být v dospělosti velmi nápomocný.

Teorie se zdá srozumitelná, ale jak ji úspěšně aplikovat do praxe předškolních pedagogů? Vzhledem k vývojovým zvláštnostem předškolního věku se to přímo nabízí. Dítě ve věku od 3-6 let je samo o sobě přirozeně tvořivé, chce se učit, objevovat, hledat nová řešení, experimentovat, dělat vše pomocí vlastních rukou, svého těla, jednoduše řečeno, předškolní mozek je ideálně vybaven k tvoření. Metoda pracuje se čtyřmi pravidly, která je potřeba dodržet:

1. dát dítěti dostatek času materiály prozkoumat, experimentovat s nimi, objevovat jejich vlastnosti, různě je propojovat,
2. dát dítěti dostatek prostoru pro bezpečné tvoření,
3. podpořit ho,
4. umožnit mu se prezentovat.

Metoda tvořivé hry se dále opírá o čtyři základní pilíře v tzv. Pyramidě tvořivé hry. Základní a největší část pyramidy je materiál. Pod tímto pojmem si můžeme představit všechno možné. Od přírodních materiálů dítěti nejbližších (ulity, šišky, dřívka, písek, hlína, tráva, voda, listí, kaštany…), přes zbytkový materiál (látky, odřezky dřeva, plasty, drátky, provázky) až k výtvarným materiálům (papíry všeho druhu, lepidla, alobal, barvy…). Druhý pilíř pyramidy tvoří nástroje – výběr toho, s čím budu pracovat, vědět, že je to něco, co je ostřejší než naše ruce a můžeme se tedy i zranit. Ulehčí nám spoustu práce a tak můžeme dlabat, škrabat, krájet, vrtat, řezat, šroubovat, stříhat mnohem úspěšněji než jen holýma rukama. K tomu, abychom byli v činnosti s nástroji úspěšní, potřebujeme okusit další část pyramidy, a to jsou postupy. Jde vlastně o návod, recept, jak to dělat. Jaká je posloupnost činností, čím začít, jak postupovat a čím je potřeba činnost zakončit. Posledním kus pyramidy, její střechu neboli špici tvoří téma. Jde o vrchol tvoření: co chceme udělat, pojmenujeme si to (domeček, auto, panenku, medvídka, zahrádku…). Pyramida tvoření vypadá naprosto srozumitelně, ale v praxi českých škol se většina učitelů opírá o téma jako o základnu celého tvoření. Jednoduše řečeno, pyramida je vlastně otočená naruby.  Takže „tvoření“ pak vypadá asi takto: Učitel zadá dětem téma např. dopravní prostředky (auto), ukáže jim hotový výrobek, následně jim řekne, jak mají postupovat, aby se jim to povedlo. Pak jim dá nástroje k tvoření a hodně jim vysvětluje, jak pracovat, aby se neporanily a nezkazily to. A nakonec jim dá materiál, ze kterého budou tvořit. Celý výrobek je dětem už předem prezentovaný jako vzor, aby se náhodou nespletly a neudělaly něco trochu jinak. Když děti s pomocí učitele výrobek dotvoří, je společně vystaven na nástěnce nebo v šatně školy, ale dítě samo má problém rozeznat, který jej právě ten jeho. Všechny výrobky jsou si velmi podobné. Tímto způsobem učitel sice učí dítě tvořit dle šablony, postupu, pracovat s nástroji, ale trochu se nám z celého procesu vytratila právě ona tvořivost. Tvořivý učitel dává dítěti nejprve spoustu různého materiálu – ať zkouší, experimentuje, hraje si… Pak přichází fáze nástrojů – stříhej, řež, piluj, zatloukej, krájej…zkoušej, co nástroje dokáží, co se s nimi dá všechno dělat, jak se jmenují a k jakému materiálu se hodí. Následuje tvoření podle postupů – šijeme – 1) potřebujeme si nejprve navléknout nit do jehly, 2) jehlou propichujeme látku, 3) nesmíme moc utahovat, jen tak akorát, a postup stále opakovat, 4) šití zakončíme zapošitím nebo uzlíkem, aby to drželo a nerozpáralo se to. Vrcholem tvoření je zadat natolik zkušeným dětem téma – např. dopravní prostředky a děti tvoří z nabídnutého materiálu pomocí různých nástrojů a různými postupy konkrétní dopravní prostředek (lodička z kůry, letadlo z šišky, lodička z papíru, autíčko z knoflíků a drátků…atd.)

Metoda tvořivé hry je pro předškolní věk ideální. Je inspirativní, kreativní, rozvíjí dítě v mnoha oblastech, baví ho, napomáhá kooperaci, pozorování, experimentování, řešení problémů… Bohužel má i svá negativa, která mohou být pro některé učitele zcela zásadní: časovou náročnost, menší míru sebeprezentace, protože učitel s dětmi nechrlí jeden výrobek za druhým na nástěnku a výstavku, ale nechá dětem si s výrobky hrát, vzít si je domů, dotvořit je, nechat je prostě dál žít svým životem. Také musí mít bohatou zásobárnu materiálů a nebát se trochu plýtvat se vším možným, když děti experimentují.  Musí mít odvahu používat různé nástroje a riskovat případné drobné zranění, neopravovat děti a nedělat činnosti za ně. Taky musí mít vůli ukazovat, ale nepomáhat dětem se vším hned, jak si řeknou, dobře plánovat, více improvizovat, vést, ale méně řídit. A samozřejmě tolik nedbat na výsledný efekt, ale spíše na prožitek a proces učení. Jednoduše řečeno, musí více pracovat s otevřeným koncem…

Dokáže to český učitel?

Autor: Ivana Mrklasová