ROZHOVOR: Lezení do výšek odpovídá mé povaze a potřebám, říká ředitelka Mateřské školy Malkovského Monika Čacká

V pražských Letňanech se nachází další mateřská škola, která je zapojena v projektu IKAP 2, vedoucího ke zkvalitňování pedagogických praxí. Její ředitelka Monika Čacká má s praxemi studentů dlouholeté zkušenosti a má nejen studentům co nabídnout. Navíc je paní ředitelka nejen pedagogem, ale zároveň vynikajícím manažerem, neboť řídí v současné době 27 tříd mateřské školy. Požádala jsem ji o rozhovor, jak zvládá řízení tak rozsáhlé mateřské školy a k tomu vedení praxí a ještě aktivní účast v projektu Magistrátu hl m. Prahy.

Paní ředitelko, můžete nám stručně popsat vaši mateřskou školu? Kolik máte tříd, pracovišť, zaměstnanců, dětí, kde se školka nachází a čím je specifická?

Aktuálně máme 6 pracovišť čítajících 27 tříd. Od září 2022 otvíráme jednu novou budovu se čtyřmi třídami a jedno pracoviště rozšiřujeme o dvě třídy. V součtu budeme mít tedy 7 pracovišť a 33 tříd. Celkový počet zaměstnanců je momentálně 90, po rozšíření nás bude více jak sto. Nacházíme se v Letňanech, bez nadsázky se už nebojím říci, že v CELÝCH LETŇANECH. Už velikost školy vypovídá o její „jinakosti“, složitě se popisuje, protože každé pracoviště má svá specifika. Považuji to za správné, protože máme jednotný rámec, ve kterém si každé pracoviště najde svou parketu.

Vaše mateřská škola je poměrně veliká, má několik detašovaných pracovišť, být zde ředitelem jistě vyžaduje kvalitní manažerské a organizační schopnosti, jak vše zvládáte?

Musela jsem se rychle odnaučit být pedagog a stát se manažerem. Jsem typ, který raději vede, než řídí, což je pro tuto velikost školy výhodou. Umožnilo mi to se obklopit lidmi, kteří se v tomto prostředí cítí dobře, máme stejné cíle a můžeme se na sebe spolehnout. V tom je úspěch – mám skvělý kolektiv zaměstnanců, mám je ráda, vážím si jich, snažím se je podporovat a oni mi to jen vracejí.

Jak dlouho zde vykonáváte funkci ředitelky? Co pro vás bylo zpočátku nejtěžší?

Příštím rokem začínám druhé jmenovací období, tento školní rok byl tedy šestým v pořadí. Nejtěžší – to bylo zpočátku všechno. Přišla jsem do místnosti, kde na bedně od banánu stál počítač, to byla moje kancelář. Tak jsme se s paní ekonomkou sebraly a šly zařídit účet do banky, aby nám měl zřizovatel kam poslat peníze na provoz. Teď to trochu zlehčuji, ale tehdy jsem měla pocit, že hůř být nemůže. Až čas ukázal, že může. 😊 S odstupem to vidím jinak, nejtěžší je si najít svou cestu, aby člověk pracoval rád, nevyčerpávalo ho to a byl motivovaný. Když jsem sama v sobě toto zvládla, najednou to bylo vidět na několika zaměstnancích, pak se okruh pomalu rozšiřoval…

Z jaké filozofie vychází váš školní vzdělávací program?

Máme motto: „Co slyším, to zapomenu. Co vidím, to si zapamatuji. Co si vyzkouším, tomu rozumím.“ Na tom je postaven náš vzdělávací program, chceme dětem zprostředkovat možnost poznávání všeho, co je obklopuje.

Na co ve vaší mateřské škole kladete důraz, co je pro vás jako pedagoga a zároveň ředitele nejdůležitější v předškolním vzdělávání?

Děti jsou jak houby, nasávají vše, s čím se potkají. Pokud chceme, aby takto fungovaly, musí se cítit bezpečně, je nutné zaopatřit jejich základní potřeby, dát jim pocit stability a důvěry. Pak spolupracují, mohou se učit, rozvíjet, stávají se z nich osobnosti. Toto je základ, k tomu směřujeme a vše dál je již nadstavba podle věku a schopností dítěte.

Vaše mateřská škola se zapojila do projektu Magistrátu hl. m. Prahy iKAP 2, vedoucího ke zkvalitnění pedagogických praxí. Proč jste se do projektu zapojili?

Řada studentů k nám do školy chodila. Většinou to byla trochu přerostlá dítka, která pokorně přišla požádat, zda by to šlo. Bylo mi jich líto, zejména v době covidu je téměř nikde nechtěli, a tak jsme začali hledat cesty, jak pomoci. Asi se to rozkřiklo a najednou byla školka plná studentů. Bylo to skvělé, všude bylo veselo, spousta činností, nápadů, děti si to vyloženě užívaly. A najednou bylo vidět, jak rozdílné vědomosti studenti mají, jak jiná jsou nejen zadání, ale i očekávání školy. A to byl ten impuls říci ANO do zapojení do projektu Magistrátu hl. m. Prahy iKAP 2. Mít možnost vytvořit systém, který by byl všem školám vodítkem, rámcem… Vidím v tom možnost pomoci studentům, pedagogickým školám, ale i školkám, které si studenty berou a doopravdy se jim věnují.

 Jaké máte zkušenosti s pedagogickými praxemi a studenty, kteří k vám docházejí?

Máme je rádi. Spoustu věcí nevědí, neorientují se v rámcovém programu, neumějí odhadnout, co jaké dítě zvládne, ale mají nadšení, nové nápady, chtějí se to naučit, a to je skvělé. Mohu s čistým svědomím říci, že každý je vítán, a mám radost, že se většinou vracejí a někteří k nám již na příští školní rok po úspěšném dokončení studia nastupují.

Máte vliv na to, jak bude vypadat praxe studentů? Do jaké míry ji ovlivňujete?

Snažíme se plnit instrukce školy. Ale občas to doopravdy nejde. Pak volíme to, co student zvládne. Jsou to mladí lidé, není účelem je otrávit jejich neúspěchem. Potřebují podpořit, získat pevnější půdu pod nohama, hodně jim pomáhá, když je učitelé berou jako partnery, a ne jako „jen studenty“.

Jací jsou, podle vás, dnešní studenti, budoucí předškolní pedagogové?

My máme doopravdy jen dobré zkušenosti. Část z nich přesně ví, co chce, jdou za tím a jsou ochotni pro to ledacos obětovat. Jsou zběhlí v moderních technologiích, samostatně si hledají inspiraci, náměty pro práci, hry a podobně. V prvních ročnících jsou to velké děti a je zajímavé pozorovat, jak se za ty roky změní. Letos u nás skládaly odbornou maturitu dvě studentky a až na trému tam stály mladé a šikovné paní učitelky.

Vracejí se vám někdy vaše studentky z praxí? Vytipováváte si je jako budoucí kolegyně?

Na tuto otázku jsem již nevědomky odpověděla. Ano, vracejí, ano, vytipováváme si je.

Jak si vlastně vybíráte své zaměstnance, myslím především pedagogické pracovníky? Na co kladete důraz?

Komunikace, respekt a chtít – to je základ. Zbytek lze naučit. U nás se spolu musí domluvit a vyjít 80 pedagogů, každý je jiný, ale jde to. Pro nově nastupující je pak základem úspěchu dobře vybraný uvádějící pedagog, protože to, co se zkazí v prvních dvou letech, se těžce napravuje. Samozřejmě to platí i obráceně, kvalitně vedený nový učitel je po dvou letech samostatný, orientovaný, schopný plnit vše, co má.

Jak jste zvládali praxe v covidové době? Mohli k vám studenti docházet, nebo jste praxe zrušili?

Trochu jsem již také odpověděla. Chodili k nám, pokud to bylo legislativně možné. A většinou to nějak šlo. Testovali se, měli smlouvy na dobrovolnickou činnost, pracovali s dětmi mimo budovy. Pokud obě strany byly ochotné někde ustoupit a jinde přidat, tak to šlo.

Požadavky na pedagogy se v posledních letech, i díky covidu-19, značně proměnily. Co nového, a to v pozitivním i negativním smyslu, vám přinesly nové zkušenosti z této doby?

Covid nás naučil spoustě věcí. V první řadě jsme zjistili, že je nám v práci dobře. V čase, kdy školky byly zavřené, jsme se nejvíce věnovali zahradám – bylo jaro, tak ideální doba na výsadbu keřů, stromků, prořez, vytvořili jsme záhonky, vymodelovali zahradní travnaté valy, vybudovali mlhoviště a tak dále. Využili jsme tím čas a zároveň ušetřili prostředky školy. Druhým bonusem byl čas na elektronické zpracování ŠVP – tedy náplní jednotlivých bloků a témat. Jsou rozděleny na mladší a starší děti, najdete v nich nápady k činnostem v jednotlivých tematických celcích podle věku dětí. Podle zkušenosti to nejvíce oceňují nově nastupující pedagogové, kteří mají vodítko školním rokem v momentě, kdy potřebují pomoci.

Negativní byl stres v důsledku nemožnosti výjezdů do zahraničí, účasti na projektových dnech, strach z nevyčerpaných dotací, ale vše jsme nakonec stihli a na špatné už si nikdo snad ani nevzpomene.

Jak tato covidová doba ovlivnila vás – v osobním a především v pracovním životě? Děláte něco od té doby jinak? Změnil se váš pohled třeba na IT v mateřských školách?

Nemám pocit negativního ovlivnění. Byla to nová zkušenost, více se vygenerovali lidé do nepohody, naučila jsem se pracovat s obavami některých zaměstnanců, neminula nás občas nějaká rodičovská hysterie, ale žádnou újmu z té doby na bedrech neneseme. Co se IT týká, škola byla vybavena již před covidem, tam nás žádná změna nečekala.

V současnosti se učitelé potýkají s novou, nelehkou výzvou. Během rozběhlého školního roku přicházejí do všech vzdělávacích stupňů děti uprchlíků s neznalostí českého jazyka. Jak na vás v současnosti dopadá vývoj na Ukrajině? Přijímáte v mateřské škole děti uprchlíků?

Ještě v průběhu roku jsme přijali do školky několik dětí z Ukrajiny v povinném předškolním vzdělávání, v rámci zápisu na šk. r. 2022/23 jich přišlo cca 30 a věřím, že se nám podaří je umístit všechny.  V mém pracovním životě je to trocha práce navíc, ale v tom množství se nejedná o významnou položku. A v osobním životě? Nejsem politik, jsem žena a matka. Vidím to množství mladých životů, které zastavila smrt. Preferuji dialog, byť dlouhý, nelehký, ale podle mého názoru byl lidem dán dar řeči proto, aby se domlouvali. Nechtěla bych stát nad svým zastřeleným synem, asi by mi bylo jedno, že to bylo za dobrou věc. Válek se bojím, odsuzuji je všechny. Omlouvám se za radikalismus.

Jak se vám je daří integrovat? Na jaké problémy nejvíce narážíte? S kým spolupracujete, kdo nebo co vám pomáhá?

V Letňanech bydlí řada příslušníků jiných národností. Jsme zvyklí. Doučujeme všechny děti s OMJ (odlišným mateřským jazykem), pokud rodiče souhlasí, máme metodičku OMJ, je to naše paní učitelka a zároveň lektorka METY. Všichni učitelé jsou proškoleni na práci s dětmi s OMJ, máme materiály na jejich výuku, finanční prostředky čerpáme z OP PPR. Je v tom spousta práce, ale jde to a často nám pak děti slouží jako tlumočníci s rodinou, protože umějí lépe česky než třeba maminka.

Jaké máte vlastně předchozí zkušenosti s dětmi s odlišným mateřským jazykem? Jak s nimi pracujete? Máte nějaké doporučení pro ostatní kolegy, kteří budou náš rozhovor číst?

Nejde to samo. Jen dát dítě do kolektivu českých dětí a čekat, že bude mluvit česky, to nestačí. Tato metoda je použitelná při jednom dítěti s OMJ, a to ještě musí být dítě k jazyku vnímavé. Pokud jich je ve třídě víc, domluví se spolu a češtinu nepotřebují. Pak je ideální skupina 3–5 dětí a hravá forma seznamování s jazykem se správným mluvním vzorem. A doporučení? Nebojte se, nikdy není pozdě, vše jde, když se chce, a výsledky na sebe nenechají dlouho čekat.

Dobrá komunikace je základní cesta ke vzájemné spokojenosti. Jak vy komunikujete a spolupracujete s rodiči?

Při naší velikosti to není zrovna jednoduché. Rodiče jsou zvyklí psát e-maily a telefonovat. Upřednostňuji to první, jsem často po budovách a zastihnout mě v kanceláři dá trochu práce. Na e-mail se dá odpovídat i ve večerních hodinách. Osobně se setkáváme na schůzkách s rodiči, akcích školy nebo pokud někdo potřebuje něco konkrétního vyřešit. Nemám ráda zametání pod koberec ani odsouvání řešení a tento postoj se mi vyplácí. Zatím jsem se se všemi rodiči domluvila, nemám recept na dobrý výsledek rozhovoru, ale mám pravidla – jasně vymezit čas, držet se tématu, vědět, co kdo chce, a znát realitu, nenechat se vytočit. 😊

A jak komunikujete a spolupracujete se zřizovatelem mateřské školy? 

Se současným vedením radnice se domluvíme vždy. Respektujeme se, jsme schopni kompromisů a hledání společných cest. Snažím se je neobtěžovat tím, co jsem schopna vyřešit sama, na druhou stranu, pokud přijdu, vyslechnou mě a snaží se školce pomoci. Mám řadu plánů, na ty potřebuji finanční prostředky, snažím se čerpat z různých výzev, dotačních programů, grantů – zřizovatel to ví, a tak pokud žádám nějaké jejich prostředky navíc, vědí, že je to proto, že jiná cesta není. Stran koncepce školy, jejího směrování a vedení jsme ve shodě.

Paní ředitelko, vím, že nejste jen ředitelkou této mateřské školy, ale jste zapojena i do dalších vzdělávacích a profesních aktivit. Mohla byste nám je přiblížit? Proč se jim věnujete?

Začnu zezadu, proč se jim věnuji. Neumím stát na místě, jsem člověk, který potřebuje posun, mám cíle a chci jich dosáhnout. K tomu všemu potřebuji lidi, peníze, energii, zdraví. A totéž potřebují i lidé okolo mne. Pokud chcete skvělé učitele – musíte si je vychovat, na což navazuje spolupráce s pedagogickými školami a iKAP 2. Pokud chci dostavovat a zvelebovat – potřebuji peníze a ty dostanu v případě shodnosti projektu s MAPem MČ Prahy 18, pracuji tedy v něm. Mám skvělé pedagogy, chci po nich spoustu práce a snažím se pro ně organizovat i zajímavé vzdělávání, výjezdy, stáže – musím umět čerpat dotační tituly. Baví mě práce s lidmi, zajímají mě jejich názory, přání, zkušenosti, když vyslechnu já je – vyslechnou i oni mne. Necítím se úplně dobře v roli ředitele, je to příliš úřední a neosobní. Vlastnější je mi role vůdce, vědět, že můj cíl je i cílem těch okolo, jdeme společně, vzájemně se spoléháme jeden na druhého. Je to náročnější, chce to další čas, ale výsledek stojí za to.

Paní ředitelko, moc vám děkuji za rozhovor a za to, jak vedete mateřskou školu a co vše děláte pro děti i kolegy pedagogy. Na závěr našeho rozhovoru mám poslední otázku. Chcete něco vzkázat našim čtenářům, rodičům, kolegům?

Požadavky na školy se v poslední době hodně mění, rodiče už nehledají školu, co je nejblíž, ale tu s dobrou pověstí, s vlídnou atmosférou, s komunikujícím personálem. Rozumím tomu, chtějí pro své dítě to nejlepší. Ráda bych je požádala o pochopení, že i vlídná a otevřená škola není schopna splnit rozličná přání rodičů svých osmi set dětí. To pochopení by školám ulevilo. Děkuji Vám.

Autor: Ivana Mrklasová