Gymnázium U Libeňského zámku

Sedmdesát pět let v životě společnosti není mnoho. V životě jednotlivce představuje zhruba jeden lidský věk. V životě instituce, jakou je např. škola, je to však dostatečně dlouhá doba, dávající možnost k mnoha jejím proměnám i změnám. Je to dostatečně dlouhá doba k tomu, abychom mohli zvažovat a hodnotit historii ústavu, který si postupně vydobyl čestné místo mezi předními pražskými středními školami a který hrál vždy úlohu významného vzdělanostního a kulturního centra v této pražské čtvrti. Ústav odchoval za uplynulá desetiletí stovky a tisíce absolventů, z nichž desítky dosáhly vynikajícího postavení na poli vědy, umění, sportu i veřejného a společenského života. Za tu dobu působily na škole desítky a stovky členů učitelského sboru, z nichž mnozí se stali známými ve svých oborech nejen jako výborní pedagogové, ale i jako teoretičtí a vědečtí pracovníci.

Během svého trvání prošel ústav čtyřmi základními obdobími, jejichž délka, ale i význam nejsou zdaleka rovnoměrné. Krátké rakouské období, v němž se odráželo leccos z ovzduší staré monarchie, bylo vystřídáno obdobím meziválečným, obdobím prvé československé republiky, které s sebou přineslo nejeden progresivní a demokratický prvek, charakteristický pro tehdejší střední školu, navíc umocněný pokrokovým profilem mnoha učitelských osobností, jejichž pozitivní snahy mohly padat na úrodnou půdu nemalé části libeňských studentů, kterým byly v podstatě cizí zlatomládežnické chování a názory hmotně a existenčně zabezpečených ratolestí z bohatých rodin, jimž nebylo zapotřebí školu vystudovat a osvojit si vědomosti potřebné k dalšímu studiu či povolání, nýbrž především ji pouze absolvovat. Nejdramatičtějším obdobím prošel ústav za nacistické okupace, v jejíž těžké zkoušce morálně obstála naprostá většina členů profesorského sboru i studentů. Mnozí z nich se aktivně zúčastnili odboje, někteří z nich v něm položili svůj život. Poslední období zahrnuje dnes již čtyři desetiletí. Není však zdaleka jednotné. Postupná poválečná stabilizace byla v 50. a 60 letech vystřídána etapou školských reforem. Z gymnázia se stala postupné jedenáctiletka, dvanáctiletka, střední všeobecně vzdělávací škola a posléze opět gymnázium, svou koncepcí však značně odlišné od někdejšího tzv. gymnázia reálného.

Přes tyto prvky diskontinuity převažuje jednoznačně v historii ústavu kontinuita, zvýrazněná jeho dlouhodobou tradicí, o níž by bylo možno vást mnoho sociologických, historických a pedagogických úvah, stejně jako o jeho současnám významu i perspektivách. Nejzákladnější z nich jsou nastíněny v obou profilujících studiích. Na adresu tradice Ústavu a jejího upevňování bychom chtěli poznamenat aspoň tolik: nejsme staromilci a nejde nám o pouhá, nostalgická, samoúčelná oživování minulosti předního libeňského učiliště, jež nechceme navíc chápat dokonce jako módní vlnu, která v souvislosti s preferováním některých prvků techniky a jejich sociálních důsledků probíhá ve světě i u nás.

Tradice nám není cílem, ale prostředkem. Jejím upevňováním chceme mj. podtrhnout vzdělanostní hodnoty minulosti spolu s pokrokovým odkazem jejích nositelů, z nichž někteří se stali průkopníky vědeckého světováho názoru nebo k němu měli aspoň velmi blízko.

Základ sborníku tvoří vzpomínky bývalých abiturientů, z nichž několik je záměrně soustředěno na některá význačná učitele ve formě medailonů. Vzpomínky na uplynulá období jsou časově mezerovitá a ani nemohou být jiná s ohledem na omezený rozsah sborníku i počet došlých příspěvků, mezi nimiž pochopitelně převládají autoři starších generací, kteří ke svá „almae matri“ pociťují hlubší vztah než čerstvější abiturienti, jak to ostatně prokázala i loňská jubilejní oslava ústavu. Ač se členová redakčního kruhu snažili získat příspěvky od některých bývalých abiturientů známých širší veřejnosti, nepodařilo se jim to.

Ve vzpomínkách je někdy kus sentimentality a snad se někomu bude zdát, že je v nich lecos nadsazeno, např. v charakteristice některých bývalých učitelů. Nejsou v nich však obsaženy neosobní postoje, ale naopak jsou v nich manifestována osobní přesvědčení. V textu nebo podtextu. Jsou to v jistám smyslu augustinovská konfese. Výpovědi a zpovědi zároveň. Scénky humorná a komická se střídají s reminiscencemi vážnými, doprovázenými nadčasovými myšlenkami a sentencemi, v nichž na nejvyšší piedestál je povýšeno vědění a úcta i láska k jeho šiřitelům, často uvědoměná a procítěná bývalými studenty až po letech dlouháho časováho odstupu. Obětavá práce pedagogů byla vždy spíše nedoceňována než přeceňována a ti, jimž učitelství bylo především posláním, se spokojovali s vděkem studentů a hlavně jejich zájmem. Nejhezčí a nejtrvalejší vzpomínky se zpravidla udržely na ty učitele, kteří sice nebyli příliš poplatní dobovým předpisům, nařízením, či osnovám a nemuseli být dokonce i v oblibě u nadřízených orgánů, ale zato měli bohaté znalosti ve svém oboru, aktivně v něm teoreticky nebo i přímo badatelsky pracovali a dovedli jej úměrnou formou zpřístupnit širokým vrstvám studentů a nejnadanější z nich pro něj přímo získat. Za ta dlouhá desetiletí prošla libeňským gymnáziem řada učitelských i ředitelských osobností z disciplin humanitních i přírodovědných, z oborů výtvarná, hudební a tělesná výchovy.